EVROPA: EU integrace - proč to nejde
Autor: Jaroslav Teplý | Publikováno: 18.07.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Multietnická Bosna stejně jako multietnické Kosovo jsou v nejbližších letech utopií. Multietnická demokratická společnost funguje jen tam, kde obyvatelstvo sdílí společné hodnoty, které jsou dostatečně silné, aby překlenuly etnické rozdíly. Aby tomu tak bylo, je nutná existence silné střední třídy a dostatečně dlouhý společný historický vývoj , který vede k tomu, že dějinné události jsou většinou obyvatelstva vnímány stejně."

Začněme na Balkáně. Před několika lety se pokoušeli Američané bezúspěšně zavést multikulturní společnost v Bosně a v Kosovu. Jan Rychlík z Masarykova ústavu AV ČR tehdy přesně vystihl situaci, když v LN 30.6.99 napsal, že "základním omylem Američanů a jejich západoevropských spojenců je to, že svou představu multietnické společnosti založené na demokracii mechanicky přenášejí do jiných končin světa, kde ...nemůže fungovat. Multietnická Bosna stejně jako multietnické Kosovo jsou v nejbližších letech utopií. Multietnická demokratická společnost funguje jen tam, kde obyvatelstvo sdílí společné hodnoty, které jsou dostatečně silné, aby překlenuly etnické rozdíly. Aby tomu tak bylo, je nutná existence silné střední třídy a dostatečně dlouhý společný historický vývoj , který vede k tomu, že dějinné události jsou většinou obyvatelstva vnímány stejně."

Podívejme se na výsledky nedávného referenda o ústavě EU ve Francii a Holandsku. Komentátoři vyzdvihovali především, že ústava byla zamítnuta v obou zemích z dosti rozdílných důvodů. I v dalších zemích, kde se mělo referendum původně konat, byly pro očekávané zamítnutí udávány i důvody specifické. Stejně tak měly tzv. nové země své vlastní důvody pro rychlé schválení. Aplikujeme-li zcela správná Rychlíkova hlediska v obdobné situaci, pak je další integrace EU v nejbližších letech utopií, protože obyvatelstvo nesdílí společné hodnoty, které jsou dostatečně silné, aby překlenuly různé problémy a obyvatelstvo 25 zemí EU nemá za sebou dostatečně dlouhý společný historický vývoj, aby byly dějinné události vnímány stejně většinou obyvatelstva. (Viz v této souvislosti např. článek Poslanci EP z nových členských zemí prohráli bitvu o peníze Marka Hannibala v NP 7.7. t.r.) Mezi novými a starými zeměmi existuje těžko překlenutelný rozpor v životní úrovni. Staré země investují v nových kvůli velmi nízkým mzdám. Nové země si dělají naděje, že mzdy porostou a tím také životní úroveň. To je pravda, ale jen částečná. Jakmile splaskne polštář dnešního rozdílu mezd na kritickou mez, hrozí nebezpečí, že se cizí průmysl odstěhuje do lacinějších zemí.

Kromě finančního napětí mezi "novými" chudými zeměmi a "starými" bohatými zeměmi existuje také také finanční napětí mezi starými členy navzájem. Zajímavě o tom referoval 14. června t.r. v deníku De Telegraaf profesor Knoester z university v Tilburgu:

(zkráceně) ...Naše země platí ročně do Bruselu asi 5 miliard euro a dostává zpět asi 2 miliardy ve formě různých subvencí. Samo o sobě by to nebylo nic špatného, že relativně bohaté Holandsko je netto plátce vůči chudším zemím EU. Fakt, že národní důchod Holandska je stejně velký jako národní důchody všech desíti nových zemí dohromady, je dostatečně výmluvný.

Co je ovšem podivné, že naše země platí poměrně mnohem více než země, které jsou přibližně stejně bohaté jako my.Tak platí každý obyvatel Holandska do Bruselu ročně asi 180 euro, kdežto Němec a Švéd 104, respektive 117 euro. Podíváme-li se na jiné bohaté země, je to ještě bláznivější. Tak platí Britové 63 euro ročně, Rakušani 44 a Francouzi, Italové a Finové 29,19 respektive 1,70 euro. Úplně bláznivá je situace je v Lucembursku. Tam dostávají tzv. lucemburští chuďasové každý rok dokonce 1911 euro na obyvatele, takže si mohou udělat ještě jedny prázdniny navíc.

Jak k tomu mohlo dojít, vezmeme--li v úvahu, že Holandsko bylo do začátku devadesátých let netto příjemce? Tehdy byla postavena Evropská zemědělská politika na nový základ. Zemědělské subvence, které byly dříve zaměřeny na podporu produkce, byly nahrazeny systémem založeným na podpoře příjmu (subvence na hektar půdy). Tento přechod stál Holandsko hodně peněz.

Daleko nejzávažnější příčinou dnešního katastrofáního postavení Holandska jako netto plátce byl evropský "top" v Edinburgu v prosinci 1992, kde byl projednáván rozpočet EU pro období 1993-1999. Zájmy Holandska tam hájil ministerský předseda Lubbers, který byl tehdy ještě v euforické náladě po úspěšném "topu" v Maastrichtu. Mnohem důležitější ovšem bylo, že Lubbers se chtěl stát předsedou Evropské komise po Jacques Delorsovi. Není divu, že tehdy jako velký evropský budovatel mostů lehkomyslně přisypával peníze holandských daňových poplatníků, aby rozpočet bylo možno dát dohromady, a za to pykají Holanďané dodnes.


Pokus holandské delegace o zřetelné snížení holandského příspěvku do EU byl odmítnut a označen za jeden z důvodů ztroskotání evropského červnového "topu". Schroeder požadavek Holandska označil za národní egoismus, předseda Evropské komise Juncker nabídl pro Holanďany nepřijatelné snížení o maximálně 350-500 milionů a další vyjednávání označil za "otravování".

Čísla udávaná profesorem Knoesterem jsou jeho vlastní. Jeho konstatování, že Holandský národní důchod se rovná součtu národních důchodů desíti nových zemí, je jako mnoho jiných údajů v makroekonomii dosti relativní. Vznikl asi přepočtem národních důchodů v místních měnách na euro podle bursovních kursů národních měn. Z toho, že by obyvatelé oněch zemí umřeli hlady se svými výdělky ve starých zemích EU, se dá usoudit, že v tom něco nesouhlasí, to jest právě způsob výpočtu, ale to je detail.