Paroubkova drahá euroústava
Autor: Martin Daneš | Publikováno: 01.08.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Premiér zatím nevidí, že mu svéhlavé trvání na odepsaném dokumentu může politicky uškodit a narušit jeho pečlivě budovaný image uvážlivého hospodáře.

Jiří Paroubek má vizi. Citoval ji zahraniční tisk a český premiér ji obhajoval i na summitu Evropské rady: prodloužit schvalování evropské ústavy za plánovanou dvouletou lhůtu. Nadále pak trvá na dokončení ratifikačního procesu v Česku.

Prodloužením schvalovacího procesu za podzim 2006 by Paroubek dal Francouzům a Holanďanům možnost nadechnout se a po nějaké té pauze si ústavní referendum hezky zopáknout. Konečně maastrichtskou smlouvu schválili Dánové až napodruhé a smlouvu z Nice na druhý pokus odfajfkovali Irové.

Vize českého premiéra má však pár, vlastně více háčků; tak zaprvé předpokládá, že Francouzi a Holanďani budou svolní hlasovat o euroústavě znovu a v případě, že budou, umoudří se a řeknou to, co jim radí jejich politická elita, totiž „ano“. Nevím, jak ta holandská, ale speciálně francouzská nátura je v tomhle trochu zvláštní: Francouzům se vůbec nezamlouvá, když jim někdo cosi vytrvale vnucuje. Dost možná, že opakované referendum ve Francii by skončilo ještě větším fiaskem než to první.

Premiér Paroubek nejspíš také předpokládá, že dokument přijmou zbývající země, jež čeká schvalování referendem. Jenže britský premiér už plánované domácí hlasování raději rovnou zrušil. A efekt „olejové skvrny“, na nějž sázeli ti, kdo spoluutvářeli evropský kalendář ústavních referend, a podle kterého vítězství „ano“ v jedné zemi posílí šance „ano“ v dalších zemích, funguje i v opačném gardu. Poslední průzkumy vskutku naznačují, že by euroústava nyní propadla takřka všude.

Oživování mrtvého dokumentu

Nejinak je tomu v Česku. Proč tedy vyhazovat stamiliony na kampaň a referendum k dokumentu, o němž může člověk, aniž by byl věštec, s jistotou říci, že je v současné podobě mrtvý?

Paroubek českým poslancům své lpění na euroústavě vysvětlil obavou z „renacionalizačních“ tendencí. Otázka je, co tím měl na mysli; snad ne znárodňování domácích firem, sociálnědemokratickými vládami úspěšně doprivatizovaných? Opusťme však premiérovy fráze, pravé důvody bude třeba hledat jinde.

Prvním je zatvrzelost: ústavu si napsali evropští politici pro sebe a byli skálopevně rozhodnuti ji nějak protlačit. Jejich překvapení, že to pokaždé nefunguje, bylo tak velké, že dosud nestrávili samotnou realitu. Paroubek v tom není sám a vlastně jen kopíruje postoje ostatních evropských lídrů.

Dalším vysvětlením je, že se na dvě stovky milionů, jež vláda vyčlenila na euroústavní kampaň, už třesou různé nadace a další spolky zaklínající se jednotnou Evropou a s nimiž má sociální demokracie, případně další koaliční strany, dobré, vynikající či ještě užší vztahy. Říká se přece, že kdo neokrádá stát, okrádá vlastní (politickou) rodinu.

Třetím a zdaleka ne bezvýznamným důvodem je, že Paroubkova vláda se od svého vzniku deklarovala jako proevropská a dominantním rysem oné proevropskosti byl právě důraz na prosazení euroústavy. Jaký jiný by měla vláda hledat program, když žádný nemá? Paroubek proto evropskou ústavu potřebuje jako svůj prapor, i kdyby jím měl mávat jako poslední v širé unii.

Premiér zatím nevidí, že mu svéhlavé trvání na odepsaném dokumentu může politicky uškodit a narušit jeho pečlivě budovaný image uvážlivého hospodáře. Anebo to vidí, ale říká si, že by nebylo taktické změnu postoje od „ano“ k „ne“ učinit ze dne na den. Bude tak nadále manévrovat a za nějaký čas, až ústavu oficiálně pohřbí i v Bruselu, se odvolá na rozhodnutí zvenčí. V posledním půlstoletí byli Češi zvyklí, že nemuseli za nic nést zodpovědnost, a Paroubkovi se to líbí dodnes.

Martin Daneš
Časopis 51 pro