Patří Turecko do Evropské unie?
Autor: Filip Vurm | Publikováno: 03.08.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Na otázku zda podporovat vstup Turecka do EU či zda se mu bránit, odpovídají jednotliví odpůrci současné evropské integrace rozdílně.Jako příklad mohu uvést názor prezidenta Václava Klause, který se staví za co největší rozšíření Evropské unie.Na druhé straně se některé euroskeptické formace a jednotlivci staví ke vstupu Turecka do EU zdrženlivě.

Na otázku zda podporovat vstup Turecka do EU či zda se mu bránit, odpovídají jednotliví odpůrci současné evropské integrace rozdílně. Jako příklad mohu uvést názor prezidenta Václava Klause, který se staví za co největší rozšíření Evropské unie. Na druhé straně se některé euroskeptické formace a jednotlivci staví ke vstupu Turecka do EU zdrženlivě.

Argumentem „turkofóbů“ je obava z posilování islámských komunit Evropě, zejména v zemích staré patnáctky, přílivem Turků. Problémy, související s neochotou či neschopností vetší části těchto komunit plně se integrovat do většinové společnosti, jsou dobře známé. Stejně jako zvyšování obliby fundamentalistického islámu zvláště mezi mladou generací evropských muslimů. Nedávné události jako např. výbuchy v londýnském metru nebo vražda nizozemského režiséra Theo van Gogha jsou více než výmluvné. Není tedy pochyb o potřebě tento trend zvrátit. Ovšem je možné dávat rovnítko mezi vstup Turecka do EU a islamizaci Evropy? Autor článku se domnívá, že nikoliv.

Nejprve v krátkosti rekapitulujme stav současného Turecka. Dnešní režim v Ankaře odvozuje svůj původ od revoluce provedené na počátku 20. let Mustafou Kemalem Ataturkem. Ten na troskách Osmanské říše vybudoval národní turecký stát (mimochodem první většinově islámský stát s republikánským zřízením). Ovšem Kemalova státní ideologie byla nacionalistická, přísně sekulární a vyjadřovala snahu zaostalou zemi modernizovat a okcidentalizovat. Přes všechny snahy ankarského režimu samozřejmě vliv tradičního islámu na tureckou společnost nebyl zcela vymýcen. Všechna opatření byla limitována velkou zaostalostí a nedokonalým fungováním státního aparátu. Rovněž i účinnost byla rozdílná v jednotlivých regionech. Výsledkem této snahy však je to, že velkou část dnešní turecké populace tvoří vlažní muslimové. Na rozdíl od velké části muslimů ve Velké Británii nebo v Nizozemí. Nedávno se ve Francii přetřásala otázka práva na nošení pokrývky hlavy pro muslimky ve státních školách. Ovšem stejný zákaz existuje i ve školách tureckých. Dalším důkazem slabého vlivu fundamentalistického islámu je absence Turků (ať již etnických či tureckých občanů) ve většině teroristických skupin, které v poslední době prováděly útoky proti západním cílům. Ve velké většině se na nich podílejí zejména etničtí Arabové. Pro větší objektivitu je však nutné podotknout, že v poslední době hraje islám určitou roli i na turecké politické scéně. Strana současného tureckého premiéra Recepa Erdogana se odvolává na ideové dědictví islámu. Jde ovšem velmi umírněnou stranu. Rozhodně ji nelze srovnávat s Hamasem nebo Talibanem. Zavedení islámského práva Turecku nehrozí.

Někdy bývá Turecko kritizováno rovněž za nedodržování lidských práv a nedostatečně demokratické politické prostředí. Jedno z hesel „turkofobů“ zní: „vojenské převraty nejsou demokracie“. To je pravda. Ovšem je nutné dodat, že armáda byla v Turecku strážkyní sekulárního a reformního Ataturkova odkazu. V těchto souvislostech je třeba chápat převraty z let 1960 a 1980. Navíc Turecko bylo v době studené války důležitým pilířem jižního křídla NATO a muselo čelit guerillovému a teroristickému hnutí kurdských separatistů. Takto historicky vzniklý demokratický deficit se současná vláda v Ankaře snaží snížit a sladit turecké právo s právem evropským (viz zrušení trestu smrti). To vše činí v souvislosti se svým úsilím o vstup do EU.

Proč by měl toto úsilí podporovat odpůrce současné podoby Evropské unie? Z několika důvodů. Turecko se stane vzhledem ke svému stavu brzdou dalšího prohlubování evropské integrace. Je nemyslitelné, že by pro Turecko platily ve všech oblastech stejné směrnice jako např. pro Belgii. Vznikne tak trhlinka (v případě Turecka spíše trhlina) a to vždy věští oslabenou statiku celého systému. Turecko, vzhledem ke svým 60 milionům obyvatel, stane jedním z nejlidnatějších členských států. Díky tomu dostane také odpovídající počet poslaneckých mandátů v Evropském parlamentu a funkcí v institucích EU. Tato skutečnost oslabí váhu dosud dominantních států: Německa a Francie. Vytvoří se nový poměr sil, kterého bude možné využít. Obava z volného pohybu Turecké pracovní síly v schengenském prostoru je lichá. Vzhledem k délce doby omezení, která platí pro země poslední vlny rozšíření EU, lze očekávat, že Turecko by se dočkalo plnoprávného členství až za několik desítek let. Kdo ví, jak bude v té době Evropa vypadat a co se mezitím stane? Definitivní uzavření možnosti vstupu Turecka do EU by nastolilo otázku jeho další zahraničně politické orientace. To by mohlo vést k výraznému posílení protizápadních elementů a s tím související nestabilitou ve východním Středomoří a na Blízkém východě (otázka Kypru, kurdská otázka v Iráku, atd.). V době boje s islamistickým terorismem by to bylo příliš velké riziko.

Filip Vurm
Autor je členem Mladé pravice (www.pravice.org)