Témata pro novou pravicovou stranu
Autor: Tomáš Břicháček | Publikováno: 05.01.2009 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Založení nové politické strany Petra Macha, se kterou mnozí spojují naděje na obnovu pravicové politiky v naší zemi, se blíží. Rád bych proto následoval kolegy Marka Skřipského a Lukáše Petříka, s jejichž názory se ztotožňuji, a připojil několik vlastních, již jen doplňujících poznámek na stejné téma.

Založení nové politické strany Petra Macha, se kterou mnozí spojují naděje na obnovu pravicové politiky v naší zemi, se blíží. Rád bych proto následoval kolegy Marka Skřipského (Jaká měla být nová pravicová strana, euPortál, 30. 12. 2008) a Lukáše Petříka (Jaké by měly být ideové základy nové pravicové strany, euPortál, 2.1.2009), s jejichž názory se ztotožňuji, a připojil několik vlastních, již jen doplňujících poznámek na stejné téma.

1) Jako kritik evropské centralizace jednoznačně vítám, že nová strana se chce jasně vymezit proti Lisabonské smlouvě, resp. obecně proti dalšímu posilování Bruselu. Rád bych v této souvislosti upozornil na další důležitý bod, který by měla prosazovat každá strana, která chce vést racionální politiku vůči EU, a sice na potřebu zajištění dostatečné parlamentní kontroly vlády při jejím rozhodování na úrovni EU.
V současné době opravdová parlamentní kontrola neexistuje. Parlament je v souladu s článkem 10b Ústavy vládou o nadcházejících rozhodnutích v rámci Rady EU toliko „informován“, přičemž má možnost se k připravovaným postojům vlády „vyjádřit“. (Podrobnosti stanoví jednací řády obou komor.) Parlament nemá možnost zabránit vládě v zastávání určitého postoje na úrovni EU.
Naše ústava fakticky umožňuje, aby i dlouhodobě vládla vláda, která nemá důvěru parlamentu (srov. čl. 62 písm. d) Ústavy); vzpomeňme na první Topolánkovu vládu. I taková vláda za současného stavu zastupuje Českou republiku při přijímání evropské legislativy.
Je třeba si uvědomit, že a) zástupci vlád v Radě EU mají de facto úlohu zákonodárce, b) že takto přijímaná legislativa může zasahovat s ohledem na široce definované pravomoci ES/EU do nejrůznějších, a to i velmi citlivých oblastí, c) a že množství přijímané legislativy je velmi velké. Navíc, jednomyslné rozhodnutí Rady EU, resp. Evropské rady může v některých oblastech posílit EU bez nutnosti revize zakládacích smluv   ; tato možnost by radikálně narostla v případě vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Proto je podle mého názoru třeba (po vzoru některých dalších členských států) ústavně lépe ošetřit parlamentní kontrolu vlády při přijímání těchto rozhodnutí. Rozhodování zástupce vlády v Radě EU o jakékoli legislativě, a zejména jakékoli rozhodnutí Rady EU či Evropské rady, kterým by se posilovalo bruselské centrum, by mělo podléhat předchozímu souhlasu Parlamentu.        
Dále by se nová strana měla snažit přitahovat maximální pozornost veřejnosti k volbám do Evropského parlamentu. Ať si o této instituci a její legitimitě myslíme cokoli, EP má v dnešní době velmi významné pravomoci; zejm. v rozsáhlých oblastech spolurozhoduje při přijímání evropské legislativy s Radou EU. Proto je třeba obsadit EP správnými lidmi. Jen, pokud v EP převáží rozumné hlasy, lze pohnout Unii pozitivním směrem. V opačném případě bude EP nadále „peleší lotrovskou“ (postmoderních levičáků).  
2) Dále se domnívám, že součástí programu každé pravicové strany by měla být obnova našeho vzdělávacího systému na úrovni základních a středních škol, se kterým to jde už dlouho z kopce. Ačkoli školství je klíčovou oblastí organizace každého národa, jež má zajišťovat nejen předávání vědomostí, ale i občanských ctností, je u nás už dlouho jakousi popelkou mezi resorty. Vzorovým důkazem toho je fakt, že ODS popustila ministerstvo školství Straně zelených, která zastává extremistické, hipísácké, společensky-dezintegrační názory (viz např. zákaz tělesného trestání dětí).
V posledních letech jsme byli svědky rozvolňování učebních osnov, boje proti tzv. biflování, omezování možností pedagogů udržovat kázeň, pojetí výuky jako dialogu, špatného odměňování učitelů základních a středních škol v porovnání s ostatními státními zaměstnanci. Toto vše dohromady tvoří smrtící koktejl. Zmizela disciplína, respekt k autoritě učitele - na některých školách vládne téměř anarchie -, snížily se nároky na znalosti žáků, došlo k odlivu kvalitních učitelů z existenčních důvodů, celkově se snížila kvalita výuky. Jsem přesvědčen, že žáci dnes vycházejí ze základních a středních škol s menším množstvím vědomostí, a tyto vědomosti jsou méně zakořeněné než tomu bylo za Rakouska-Uherska, První republiky, ale často bohužel i za komunistického režimu.  
Pravice by si měla uvědomit, že resort školství je pro společnost mnohem významnější než např. ministerstvo místního rozvoje či dopravy, které byly prozatím v kurzu proto, že jsou významnými penězovody. Měla by podle toho ke školství přistupovat. Podstatným úkolem do budoucna je obnova vážnosti učitelského stavu, obnova kázně na školách i učebních osnov..    
Pokud jde o vysoké školy, jako základní problém vidím tlak na umělé zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí a s ním související devalvaci tohoto vzdělání. O čem jiném svědčí známý fakt, že absolvent gymnázia z doby Rakousko-Uherska či První republiky měl v průměru rozsáhlejší vědomosti než má dnešní vysokoškolák? Důraz by měl být kladen na kvalitu a ne kvantitu.
3. Pravice by se měla důrazně bránit proti bujení právní regulace, které je příznačné pro poslední dobu. Boj je třeba zaměřit jak na domácí, tak z podstatné části také na evropskou úroveň. Svoboda občanů a podnikatelů je v poslední době omezována s nebývalou intenzitou. Jako nejtíživější hrozby vidím antidiskriminační legislativu, klimatické balíčky, socialistické recepty na hospodářskou krizi či protikuřácká tažení.
 
V každém případě bych chtěl popřát nové straně, aby naplnila naděje, které do ní pravicově smýšlející občané zklamaní ideově vyprázdněnou a ztrouchnivělou ODS vkládají, a aby vykročila ve šlépějích nejlepších domácích i zahraničních tradic konzervativně-liberální politiky.