Paroubkovo gesto německým antifašistům
Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 29.08.2005 | Rubrika: Politika
Ilustrace
U nás se na nezaplacené německé válečné reparace jaksi rádo zapomíná. Víme, že Poláci poprvé otevřeli v jakémsi sporu o majetek slezských Němců otázku reparací. Hned „vystartoval“ německý kancléř a začal vysídlené krajany ujišťovat, aby svoje požadavky nevznášeli, že je to zbytečné. Víme proč! Otázka reparací je tabu. Proto se musí stále maskovat skutečnost, že vlastně vysídlenci nesou a musí nést na svém kontě zátěž za vinu celého Německa.

Stále otevíraná a mnohokrát přemílaná otázka omluvy a odškodnění sudetským Němcům byla opět otevřena premiérem Paroubkem. Na rozdíl od mnoha předchozích, většinou nekompetentních nebo účelových prohlášení, tentokrát omluva směřuje pouze k německým antifašistům. O věci už bylo prohlášeno tolik nekompetentních názorů, že nelze jinak, než se znovu vyjádřit, alespoň krátce, k celému sudetoněmeckému problému.

Především panuje mýtus, že sudetští Němci byli v r. 1945 našimi občany. Nebyli. Již v roce 1938 přijali, většinou dobrovolně a s nadšením německé občanství. Obvykle se čekací doba na občanství stanovuje na pět let. Sudetští Němci si ovšem německé občanství vysloužili svými předchozími postoji a za sedm let do roku 1945 se většinou osvědčili jako občané nového státu více než přesvědčivě. Mnozí se stali hrdiny v boji za svůj nový stát a prokázali mimořádnou oddanost. Z toho lze samozřejmě vyjmout antifašisty, kteří dokázali neloajalitu k novému státu a proto, pokud si to přáli, mohli dostat zpět československé občanství. O většině sudetských Němců tedy nelze říci, že byli nějak k německému občanství přinuceni a toužili zpět po československém občanství. Jak by asi mohl do budoucnosti existovat Československý stát s takovými občany, kteří se cítili občany jiného státu a svůj domovský stát nenáviděli? Přesto stále slyším paradoxní vyjádření, která smýšlení sudetských Němců neberou na zřetel a jaksi se domnívají, že takoví občané, kteří proti Československu bojovali, by mohli být po válce opět jeho občany. Všechna vyjádření, která tvrdí, že z Československa byli vyhnáni její vlastní občané, tedy, že to byla etnická čistka srovnatelná s balkánskými, lžou, a domnívám se, že vždy, když se takové vyjádření objeví, je nutno reagovat, že to byl odsun cizích státních příslušníků se všemi náležitostmi tedy i s loajalitou k onomu cizímu státu. Vina většiny sudetských Němců za rozbití a zradu republiky v r. 1938 a další zločiny mnohých z nich během dalšího období je zcela známá a nemusím ji nějak zvláště vysvětlovat.

Další mýtus je o zabaveném majetku. Samozřejmě, že zabavovat majetek je nemravné. Nicméně Německo dlužilo v tu chvíli Československu, snad ještě ani nespočítané, válečné náhrady. Víme, a mezinárodní právo to dovoluje, že lze zabavit majetek občanů jako zástavu na nezaplacené dluhy jejich státu. To se stalo mnohokrát. Zabavovaly se lodě v přístavech apod., aby byl stát takto donucen k plnění pohledávek. Zabavený majetek sudetských Němců, německých občanů, byl tedy zástavou za nezaplacené pohledávky německého státu. Bohužel mezi ním byl i majetek německých antifašistů. Jak víme, Německo nikdy reparace nezaplatilo. Českoněmecká deklarace uzavírá možnost nějakého mezistátního vyrovnání. Proto majetek sudetských Němců je propadlá zástava.

S lidského hlediska by se se sudetskými Němci mělo vyrovnat Německo a to zvláště s antifašisty. Někteří antifašisté sice byli znovu přijati za československé občany, ale s navracením majetku byly obtíže, většinou jej nedostali, nejspíše nebylo vyjasněno, kdo ho má vlastně platit. Německo se ovšem se sudetskými Němci nevyrovná, neboť by otevřelo pověstnou Pandořinu skříňku válečných reparací. Otázka reparací je složitá, nebudu ji zde rozebírat, ale v podstatě se dá říci, že by potom chtěli reparace všechny za války poškozené státy včetně Ukrajiny a Ruska, což by znamenalo úplnou likvidaci Německa, neboť takové částky není schopno zaplatit. Českoněmecká deklarace tedy vychází vstříc zájmům Německa, když mlčí o reparacích a uzavírá minulost. Nicméně je stále předstíráno, že Česká republika je nějak sudetským Němcům něco dlužna, zatímco Německo ne. U nás se na nezaplacené německé válečné reparace jaksi rádo zapomíná. Víme, že Poláci poprvé otevřeli v jakémsi sporu o majetek slezských Němců otázku reparací. Hned „vystartoval“ německý kancléř a začal vysídlené krajany ujišťovat, aby svoje požadavky nevznášeli, že je to zbytečné. Víme proč! Otázka reparací je tabu. Proto se musí stále maskovat skutečnost, že vlastně vysídlenci nesou a musí nést na svém kontě zátěž za vinu celého Německa.

Jak se postavit ke stálým snahám některých subjektů omlouvat se sudetským Němcům? Víme, že uznávání kolektivní viny je pro nás dnes nepřípustné, stejně tak je nepřijatelný kolektivní trest a taktéž potom i kolektivní omluva. Mnoho sudetských Němců bylo vino a trest si zasloužili. Je otázkou kolik jich bylo a jaký trest. Dá se asi s dostatečnou pravděpodobností připustit, že přiměřený trest si zasloužili téměř všichni, kromě antifašistů. Bylo tedy vysídlení spravedlivým trestem? Asi pro mnohé ano, pro některé to byl neúměrně tvrdý trest, někteří si možná zasloužili i trest vyšší. Individuálně to dnes již nelze stanovit. Nelze se tedy kolektivně omlouvat celku, který zahrnuje značnou část zločinců a lidí více nebo méně vinných. Jakákoliv omluva viníkům může být jen velice nekompetentním vyjádřením nebo účelovým činem, v každém případě však je to nebezpečná relativizace zločinů, zcela podobná generálnímu pardonu komunistickým zločinům, provedená nekompetentní a nemorální polistopadovou politickou reprezentací. Omlouvat se lze v tomto případě jen antifašistům, jinak lze pouze záležitost vysvětlovat a vyslovit politování nad způsobem odsunu a doprovodnými násilnostmi.

Jestli se otevírá omluvou německým antifašistům pověstná Pandořina skříňka, je otázkou. Jaká skříňka? Skříňka německých reparací nebo náhrad sudetským Němcům? Obě otázky jsou úzce spojeny. Nelze řešit jednu bez druhé. Opravdu je asi lepší nic neotevírat.