Jak jsem odstřelil Evropskou ústavu
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 05.10.2004 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Hra o záchranu evropské demokracie se rozjela naplno a vážně. A ti z nás, kterým záleží víc na občanské a národní svobodě, podnikatelská etice, kontinuitě konzervativních tradic a institucí i demokratickém liberalismus víc, než na nějaké další nadnárodní utopii sjednocené evropské říše, bychom jejím hráčům měli hlasitě fandit.

Evropská ústava nebude, už vám to mohu na devadesát procent slíbit. Jak se mně to za vás podařilo zařídit, vysvětlím za chvíli. Nejprve si velmi stručně zopakujme, proč ji nechceme.

Evropská ústava je největší útok na evropskou demokracii od pádu komunismu. Shrnuje a uzákoňuje povinně pro všechny členské státy a jejich občany nahromaděnou legislativu přes 100.000 stránek již existujících a další tisíce dosud neexistujících direktiv a regulací, na jejichž platnost a interpretaci občan ani stát nebude mít vliv a proti nimž nebude mít odvolání. Tímto dokumentem si skupinka nevolených byrokratů zaručuje neomezenou moc nad všemi občany všech členských států, které bruselským byrokratům odevzdávají veškerá legislativní práva v těchto oborech politiky:

Obrana a mezinárodní vztahy - jednotně řízené z Bruselu, bez ohledu na specifické potřeby jednotlivých členů, s tím, že členské státy "aktivně a bezvýhradně podporují společnou politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity".

Kriminální justice: Brusel bude rozhodovat, co má či nemá být ve všech členských státech trestným činem a žádný stát nebude moci chránit své občany před evropským zatykačem a stíháním u Evropské Prokuratury.

Ekonomika a daně: Stát smí zavádět jen taková opatření, která "přispívají k dosažení záměrů Unie", zatímco Brusel si zaručuje kontrolu a regulaci přímých zahraničních investic, výše daní, výše úrokových sazeb a všelijaké jiné vágní "společné obchodní politiky".

Pracovní a sociální politika: Právo Komise "zavádět opatření zajišťující koordinaci zaměstnavatelské politiky členských států", mezi nimž budou celoevropské odbory s rozšířenými právy zaměstnanců na úkor zaměstnavatelů.

Azyl a přistěhovalectví: Veškerá imigrační politika bude řízena z Bruselu a žádný jednotlivý stát nebude moci rozhodovat sám za sebe koho a za jakých podmínek přijme jako přistěhovalce.

Ústava zaručuje ochranu práv všelijakých skupin, včetně etnických, sexuálních, věkových, a podobných, ale nikde se nezmiňuje o ochraně soukromého majetku.

Strana Evropských socialistů, která sdružuje většinu levicových stran v Evropském parlamentě, navíc v únoru nenápadně vydala manifest s libě socialistickým titulem "Měníme budoucnost" a podtitulkem "nová ambiciózní vize pro Evropu". Ten chce ústavě nasadit ryze a trvale socialistický charakter přídavky jako: Jedno společné evropské zastoupení v mezinárodních institucích. Společná evropská politika sociálního zabezpečení, která "eliminuje nefair konkurenci mezi jednotlivými státy". Celoevropská koordinace korporačních daní. Nová rozšířená Charta základních práv, včetně práva na stávku ve všech pracovištích. Společná imigrační politika založená na "principu nediskriminace".

Čili stručně řečeno: Ani ústavou to neskončí, i ona bude jen dalším krůčkem k neustále se zdokonalující zářné budoucnosti permanentní revoluce k ovládnutí každého kouta občánkova života.

A rovněž stručně řečeno, tak jako vtipálci kdysi socialismus nazývali "trnitou cestu od kapitalismu ke kapitalismu", tak budeme brzy vnímat čtrnáct let českého postkomunistického kapitalismu jako trnitou cestu od socialismu k socialismu.

No a vy mně teď můžete poděkovat, že jsem tomu za vás zabránil tím, že jsem jako pravý konzervativec letos nevolil britskou Konzervativní stranu. Jestli se vám to zdá jako antisocialistická taktika absurdní, představte si konzervativní stranu, která své tradiční voliče ujišťuje, že nastolení socialistické ústavy zabrání, ale zároveň se v Evropském parlamentě spolčí do jednoho bloku zvaného Lidová strana, se stranami, které si sice také říkají konzervativní, ale nastolení socialistické ústavy prosazují. A k tomu si představte jejího šéfa, jak den před volbami v rozhlasovém interview přizná, že ani teoreticky nepřipadá v úvahu, že by Británie měla z EU vystoupit, jestliže se jí ústavu zastavit nepodaří.

A pak se divte, že já a čtvrtina konzervativních voličů jde volit marginální stranu UK Independence Party, jejímž programem je blokovat a zdržovat v Evropském parlamentě direktivy směřující k oslabení státní suverenity a vytáhnout Británii z Unie, jestliže Unie nepřestane zlobit. Tento program jedenáctka poslanců UKIP vykonává vehementně a s humorem.

Ztráta čtvrtiny voličů přiměla Konzervativní stranu z federalistické koalice vystoupit a vytvořit novou koalici antifederalistickou. Protože podle pravidel EU parlamentní koalice smí vzniknout jen tehdy, má-li zastoupení pěti států, poděkujme konzervativcům českým a polským, že spolu s konzervativci portugalskými a italskými vytvořili novou koalici zvanou Evropští demokraté, která je důsledně proti ústavě, za státní suverenitu a atlantickou alianci.

K rebelantské jedenáctce UKIP se mezitím přidávají euroskeptici dánští, polští a čeští - a konečně taky francouzští, se stranou Mouvement pour la France, jejíž vůdce, bývalý ministr Chiracovy vlády Philippe de Villiers je odhodlaný zuby nehty docílit ve Francii k zamítnutí ústavy v referendu a pak se pustit do demontáže bruselského centralismu.

"Evropa Bruselu nemá žádnou budoucnost, je rigidní, centralistická, uniformní a autoritářská, a chýlí se ke konci," shrnuje de Villers své politické východisko.

V pětapadesáti se z něho stává samozřejmý a vysoce kvalifikovaný vůdce konzervativní euroskepse, se všemi kvalitami budoucího státníka. Hledá-li český prezident silného euroskeptického spojence, tradičního konzervativního aristokratického demokrata s mezinárodním vlivem, tady ho má na stříbrném tácu.

Hra o záchranu evropské demokracie se rozjela naplno a vážně. A ti z nás, kterým záleží víc na občanské a národní svobodě, podnikatelská etice, kontinuitě konzervativních tradic a institucí i demokratickém liberalismus víc, než na nějaké další nadnárodní utopii sjednocené evropské říše, bychom jejím hráčům měli hlasitě fandit.

Protože jak jsem řekl na začátku, odstřel ústavy vám mohu slíbit jen z devadesáti procent. Těch deset se pořád ještě dá prohrát. A jak praví anglické fotbalové přísloví: Hra neskončila, dokud hra neskončila.