Kdo je islámský terorista?
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 08.09.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Po identifikaci londýnských atentátníků už v bezpečnostních službách muselo někoho napadnout něco, co si samozřejmě nikdo netroufne říct nahlas: Potenciálním teroristou je kterýkoli muslim. Ne každý, samozřejmě ne každý. Pouze kterýkoli.

Bezpečnostní služby se už několik let snaží vytvořit „profil“ typického teroristy, aby měly větší šance je odhalit a dopadnout ještě dřív, než začnou zabíjet. Určitý úspěch v tom mají služby izraelské, kterým se podařilo počet úspěšných teroristických útoků podstatně snížit. Jenže tam je těžké odhadnout, jakou úlohu v tom sehrála stavba hraniční zdi a „krtci“, které mají Izraelci nasazené mezi palestinskými extrémistickými organizacemi. Kromě dostatečného počtu Židů z arabských zemí, kteří jsou od Arabů k nerozeznání, má Izrael i loajální arabsky mluvící a vypadající komunitu Drúzů, kteří patří mezi jeho nejkvalitnější vojáky a policisty.

Západní rozvědky si každou chvíli postesknou, jak se jim nedaří rekrutovat žádné agenty z řad místních muslimů, takže nemají k dispozici žádné informace zevnitř teroristických organizací. Dokonce ani dostatečně nedovedou využívat informací, které dostávají od Izraele. Například po londýnských atentátech proběhla médii zprávička, že Izrael britskou vládu předem varoval, kdy se útoky chystají. Zda je to pravda, nebylo potvrzeno, ale je-li tomu tak, pak je britská vláda za útoky spoluodpovědná.

Muslimské agenty se nedaří rekrutovat z velice jednoduché příčiny, kterou si západní vlády ještě pořádně neposkládaly v hlavě. Podle islámského práva muslim, který zradí jakéhokoli druhého muslima bezvěrcům, nebo se s bezvěrci proti jakémukoli muslimovi spolčí, podléhá trestu smrti. Politici, kteří na své muslimské spoluobčany naléhají, aby s policií spolupracovali a vydávali jí své podezřelé souvěrce, od nich žádají, aby pro slávu svých adoptovaných zemí spáchali sebevraždu.

A tak rozvědkám a kontrarozvědkám nezbývá, než si dál pracně vypiplávat sociologické a psychologické profily teroristů, kteří už atentáty spáchali. Ale potýkají se s věčným problémem. Jen co se jim podaří takový profil pravděpodobného teroristy vytvořit, udeří někde terorista úplně jiný. A příště zas úplně jiný. Spořádaní otcové šťastných rodin. Milovníci kriketu. Úspěšně studující synové úspěšných podnikatelů. Všichni dokonale bezúhonní, bez jediné poskvrny na charakteru, bez záznamů v policejním rejstříku. Lidé, které jednoduše není možné identifikovat, tím méně dopadnout před činem.

Po identifikaci londýnských atentátníků už v bezpečnostních službách muselo někoho napadnout něco, co si samozřejmě nikdo netroufne říct nahlas: Potenciálním teroristou je kterýkoli muslim. Ne každý, samozřejmě ne každý. Pouze kterýkoli. Asi podobně, jako se v nacistickém Německu hromadným vrahem mohl stát kterýkoli Němec. Ne každý, samozřejmě, pouze kterýkoli. Je-li možné do sebevražedného atentátu vmanipulovat pokojné britské muslimy v Británii narozené a vzdělané, není z profilu potenciálního teroristy možné vyloučit žádný typ muslima, sebevzdělanějšího, sebebelaskavějšího, sebeúspěšnějšího.

Masové vrahy z Němců nedělal německý patriotismus a dokonce ani nacionalismus. Udělala je z nich víra, že ve jménu jakéhosi vyššího principu zvaného „německý národ“ se sluší beztrestně vraždit kohokoli, včetně příslušníků tohoto národa. Stejně tak masové vrahy z muslimů nedělá samotný islám, nýbrž víra, že ve jménu islámu se sluší beztrestně vraždit kohokoli, včetně příslušníků této víry.

Jakmile jsme začali vraždit beztrestně, potřebujeme si to morálně obhájit tím, že vražděným nasadíme nějakou tu prasečí hlavu podřadné rasy nebo víry, záškodníků ohrožujících národ či Boha, zloduchů, před nimiž se musíme bránit tím, že je odlidštíme a jako škodnou havěť vyhubíme. Jejich hromadná smrt se tak stává jejich vinou a naší slávou. Je to psychologický postup, který se opakuje znovu a znovu, pokaždé, když někdo někde chce někoho zmasakrovat.

Teroristé by sebe a druhé nevyhazovali do povětří, kdyby neměli z mozků vygumován rozum, laskavost, soucit a smysl pro mír. Kdyby jim někdo opakovaně a dlouhodobě nevštěpoval, že vraždit je správné, neboť si to žádá jejich Bůh. Hlavními a nejnebezpečnějšími útočníky na civilizovaný svět nejsou sebevražední pěšáci, nýbrž tisíce agresivních imámů hlásajících pod ochranou demokratické svobody slova nenávist a neloajalitu vůči svým západním hostitelům a vychovávajících mladé evropské muslimy k vraždám.

Proto obranu proti terorismu bude dřív nebo později nutné vést omezením moci a vlivu islámských kleriků, jejich vyhošťováním z Evropy, a zavíráním do vězení za nabádání k vraždám. A nahrazováním evropsky vzdělanými muslimskými teology, kteří by si uvědomovali, že islám nikde nikdy neměl takovou svobodu, jakou má dnes v Evropě, a to ani v islámských zemích za těch nejtolerantnějších vladařů. Že bez pokojného sžití s evropskou tolerancí a přijetím principu pokojného dialogu idejí sám zakrní v hlubokém středověku.

Kdo věří v Abrahámova Boha, nemůže nevědět, že nedokončené obětování Izáka nese toto poselství: Tvůrce Vesmíru nežádá lidské oběti, nýbrž laskavé a spravedlivé skutky. Toto poselství je obsaženo i v islámu. Ale dokud je islám neučiní klíčem své víry, nebude schopen míru.

Z časopisu 51 pro