Vojtěch Belling v Respektu o rodinné politice
Autor: Redakce | Publikováno: 15.04.2009 | Rubrika: Rozhovory
Ilustrace
Zájem dítěte by měl být prioritou rodin i státu. Zájmy v oblasti zaměstnanosti, politiky rovnosti žen a mužů nikdy nesmí ohrozit princip zájmů dítěte - nejslabšího článku společnosti, který nemá vlastní silnou lobby v politice.

 

Zájem dítěte by měl být prioritou rodin i státu. Zájmy v oblasti zaměstnanosti, politiky rovnosti žen a mužů nikdy nesmí ohrozit princip zájmů dítěte - nejslabšího článku společnosti, který nemá vlastní silnou lobby v politice.
Vojtěch Belling je absolventem Filosofické fakulty a Fakulty sociálních věd UK. Pracoval jako vedoucí oddělení rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde byl v roce 2004 hlavním redaktorem Národní zprávy o rodině. Přednášel na Vysoké škole finanční a správní a na Vysoké škole veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze. V současné době přednáší politickou teorii na Institutu politických věd univerzity v Heidelbergu. Pracuje rovněž jako analytik Občanského institutu. Od roku 2006 je externím poradcem ministra práce a sociálních věcí pro oblast rodinné politiky. Publikoval řadu studií k problematice rodinné politiky v Evropské unii.
Jedenáctého února odpovídal čtenářům Respektu v on-line rozhvooru na dotazy o rodinné politice české republiky.
 
Opravdu si někdo může myslet, že jesle můžou být pro dítě i matku lepší, než to aby společně prožívaly první léta života? Nemyslíte, že se dnes zapomíná na přínos pana profesora Matějčka, který se zabýval tím,jak je pro dítě i matku důležité navázat společně dobrý vztah a že kolektiv může dítěti být pomocí až ve vyšší věku? Není lepší cestou pomáhat ženám, aby své mateřství opravdu prožívaly? Nedlužíme dnes ženám spíše možnost zaměstnání, který budou s rodičovstvím lépe slučitelná, jako např. krátký úvazek, možnost dítěte mít ho na kratší dobu s sebou, práce z domu apod. Nemůžeme naše zkušenosti o dětech, které prošly jeslemi (za totalitních let jich máme dost, i já sama je mám a nejsou dobré) nabídnout naopak my EU? Děkuji za odpověď.

Marcela Řezníčková (m.reznickovi@volny.cz)

Děkuji Vám za otázku. Myslím si, že zájem dítěte by měl být prioritou rodin i státu. Zájmy v oblasti zaměstnanosti, politiky rovnosti žen a mužů nikdy nesmí ohrozit princip zájmů dítěte – nejslabšího článku společnosti, který nemá vlastní silnou lobby v politice. Je třeba všechna opatření konzultovat s odborníky v dětské psychologie a pediatrii, ač se právě tomu mnozí zastánci státních jeslí brání.
České předsednictví se snaží vtělit princip zájmů dítěte do barcelonských cílů, jako jejich doplnění. Naším návrhem bylo již vloni vložit proto mezi ně odkaz na „zájem dítěte“ a „svobodu rodin“. Kupodivu se právě těmto bodům, jakkoli dále nespecifikovaným, řada zemí EU velmi bránila. Což ve mně vyvolává jisté znepokojení.
Myslím si, že stát by měl umožnit všem rodičům, kteří chtějí zůstat s dětmi doma, aby takové rozhodnutí bylo skutečně proveditelné bez výrazného finančního strádání. Samozřejmě je jasné, že pokud by žena nebo muž sami při péči psychicky trpěli a nechtěli doma zůstávat, nelze je nutit. Svoboda volby musí být obousměrná. Ale je dobré, aby rodiče věděli o všech možných důsledcích kolektivní péče. Proto je třeba podporovat širokou škálu alternativních forem péče, zejména potom individuálního charakteru. Stát by se dle mého názoru stát neměl sám přebírat pečovatelské funkce rodiny a měl by spíše podporovat interakci mezi rodinami, společností a zaměstnavatelským sektorem.


Spíše než otázku mohu nabídnout vlastní zkušenost. Dnes již 20letá dcera má dodnes výborné vzpomínky na školku, zatímco svůj pobyt v jeslích s odstupem času hodnotí velmi negativně. Z tohoto důvodu jsem u druhého dítěte (syn, 7 let) volila místo jeslí paní na hlídání a částečný pracovní úvazek. Ale samozřejmě je to vždy otázka volby v dané situaci.

Alena Doležalová ()

Děkuji Vám za postřeh. Skutečně je třeba odlišovat péči o děti do cca 3 a od cca 3 let. To číslo samozřejmě není absolutní, ale poskytuje hrubý ukazatel. Jak říkával prof. Matějček: děti by si jesle samy nevymyslely, školku už ano. Jinými slovy, od zhruba třetího roku věku dítěte je vhodnost přítomnosti kolektivu vrstevníků prospěšná, do 3 roku dosti problematická. I nejnovější průzkum prof. Jaye Belského z Institute for the Study of Children, Families and Social Issues univerzity v Birbecku dokládá negativní důsledky kolektivní výchovy dětí do 3 let na dětskou psychiku. K tomuto postoji se kloní převážná část českých dětských psychologů a pediatrů. Ostatně MPSV konzultuje své postupy s řadou odborných pracovišť v tomto oboru. Nicméně, jak jsem již podotkl, konečnou odpovědnost za péči a její výběr by měly nést především rodiny.


Připadá mi to jako by byl plat manžela uměle rozdělen mezi oba manžele a tak jsou rodiny ochuzeny a okradeny a matky připraveny o své přirozené právo starat se o domácnost, rodinu a péčí o dětí. Je na mé domněnce pravdy trochu? Děkuji za odpověď a doufám, že jste pochopil moji trochu krkolomnou otázku.

Miloslav Pletánek

Milosalv Pletánek (miloslav.pletanek@gmail.com)

Dobrý den. Omlouvám se, ale otázce skutečně moc nerozumím. Máte na mysli společné zdanění manželů, které již neexistuje, nebo společné sociální pojištění manželů, které je zvažováno?


Dobrý den, pane Bellingu,
jaké nástroje rodinné politiky by měl stát, podle Vás, preferovat? V jakém poměru by tyto nástroje měly existovat - (vysoký) jednorázový příspěvek na dítě při narození, dlouhodobé příspěvky na dítě, nízké nepřímě daně, případně další?
Jaké jsou v ČR náklady státu na jedno jeselské místo?
Která země má, podle Vás, nejlepší rodinnou politiku?


Marie ()

Dobrý den, myslím, že obecné ospravedlnění rodinné politiky spočívá ve snaze odstranit znevýhodnění, které sám stát rodinám způsobil. Stát systémem sociálního zabezpečení vlastně rodinám již dávno uzmul jejich základní, sociálně-zajišťovací funkci. Jinými slovy, i lidem bez dětí stát zajistí pohodlné přežití v případě nemoci, nezaměstnanosti, stáří. Děti ztratily svou ekonomickou funkci. Nejsou již jakousi primitivní formou sociálního pojištění. Jejich rození a výchova se přestaly „vyplácet“. V minulosti měl člověk s velkým počtem dětí záruku relativně pohodlného stáří. Samozřejmě se nemůžeme vrátit k dřívějšímu stavu. Sociální stát nelze odbourat. Vzniklé znevýhodnění lze ale kompenzovat tak, aby náklady na výchovu dítěte, které se pohybují ve stovkách tisíc až milionech korun za jedno dítě, nenesly pouze rodiny, ale také společnost, která z této výchovy posléze sbírá plody. Stát by ovšem neměl jít cestou přebírání dalších funkcí rodiny na sebe, jak to vědomě činila komunistická rodinná politika. Spíše by měl rodiny maximálně podpořit ve výkonu jejích funkcí. Nejsem příznivcem jednorázových podpor, jako je porodné, jakási „odměna“ za porození dítěte. Prospěšnější je podle mého názoru zejména vysoká daňová podpora – slevy z daně na vyživované dítě, na manžela či manželku, a snížení nepřímých daní, které relativně zatěžují právě rodiny s dětmi (každý člen, včetně nemluvňat, platí stejné daně, bez ohledu na výdělek). Prosazuji také změnu v sociálním pojištění. Rodiče s dětmi by měli platit nižší odvody, než bezdětní, neboť přispívají do systému dvakrát: přímými odvody a investicemi do lidského kapitálu (jak se to poněkud nehezky nazývá), tedy výchovy budoucích daňových poplatníků. V SRN dokonce nedávno ústavní soud prohlásil stejné odvody u lidí s dětmi a bez dětí v části sociálního pojištění za protiústavní, neboť jdou proti právu rodin na podporu státu.
Náklady na jedno jeselské místo jsou různé. Někde 7 000 Kč, někde 16 000 Kč měsíčně. Závisí na místě i kvalitě. Čím vyšší kvalita, tím pochopitelně rostou náklady. K tomu lze připočíst ohromné náklady na vybudování.
Nelze podle mého názoru jednoznačně říci, která země má nejlepší rodinnou politiku. Každá země se řídí svými kulturními a historickými tradicemi, zkušenostmi, preferencemi svých obyvatel. To, co může fungovat v USA, nemůže asi být úspěšné ve Švédsku, to co ve Švédsku běžné, by se těžko mohlo uplatnit u nás. To je ostatně problém snah o „koordinaci“ rodinné politiky na evropské úrovni. Ukázalo se to také nedávno, když některé evropské země chtěly harmonizovat rozvodové kolizní normy. Ukázalo se to nesmyslné. Na jedné straně (třeba ve Skandinávii) máme velmi liberální pravidla, na druhé straně např. Maltu, kde je rozvod dosud zakázán. Snaha o centralizaci zde prostě nemá smysl a je zajímavé, že nejvíce se mu bránila právě Malta a severské země.

Plánuje se při výchově dětí v jeslích s kompenzací tradičních stereotypů v rodinách, tak aby se uplatnuil gender - přístup? Budou v jeslích kloučci vedeni k tomu, aby si hráli hlavně s panenkami a děvčátka především s autíčky a samopaly?

František ()

Skutečně i tyto tendence k odstraňování tzv. genderových stereotypů se u nás i v Evropě objevují a docela se jimi bavím. Objevují se i genderově korektní vydání slabikáře, kde již Ema nemá maso a máma nemele, nýbrž má auto. Někdy to jde ovšem dál. Já si ovšem nemyslím, že je úkolem státní moci odstraňovat genderové stereotypy panující ve společnosti. V tomto směru jsem zastáncem oddělení státu od společnosti, nakolik je to v současných podmínkách možné. A to odhlížím od problematické otázky, nakolik jsou údajné genderové stereotypy vtisknuté výchovou, nakolik jsou zakotveny v přirozenosti a nakolik v kultuře. Stát podlé mého názoru nemá právo snažit se měnit způsob lidského myšlení, ať bychom tuto změnu mnohdy považovali za jakkoliv potřebnou.
Pro zajímavost mohu odkázat na zajímavý článek na severu Občanského institutu k tomuto tématu, převzatý z německého časopisu Der Spiegel s názvem „Nový člověk“: http://www.obcinst.cz/cs/Novy-clovek-c1045/

Kritika ČR týkající se neplnění tzv. Barcelonských cílů je nyní v souvislosti s naším předsednictvím doslova masivní. ČR ale zdaleka není jediným státem EU, který tyto cíle v oblasti péče o děti, zejména zřídit do roku 2010 pro 33% dětí do 3 let věku zařízení kolektivní péče, neplní. Máte nějaké informace o reakci ostatních členských zemí na tuto kritiku?
Tzv. Barcelonské cíle byly přijaty v roce 2002, kdy ČR nebyla členem EU. Je tedy naší povinností tyto cíle naplnit?
Děkuji za odpověď.


Blanka Brabcová (ncpr@volny.cz)

Barcelonské cíle neplní ve sféře péče o děti do 3 let 22 z 27 států. Většina z nich je ani nesplní. Reakce jsou různé, řada zemí sice spíše nesouhlasí, ale raději se spokojí s tím, že cíle prostě nahlas uvítají a uvnitř budou vědět, že jsou nesmyslné a nebudou se o jejich plnění pokoušet. Pro řadu zemí není rodinná politika prioritou, a tak si řeknou, že se raději soustředí na prosazování jiných zájmů, a tady se nebudou zatěžovat nějakým hrocením diskuse, když jde o právně nezávazné cíle. Mně takový postoj připadá pokrytecký.
Naší právní povinností není uvedené cíle naplnit, neboť nejsou právně závazné. Byly přijaty v rámci tzv. otevřené metody koordinace, kde státy „koordinují“ politiky mimo sféry kompetencí Evropské unie. EU samozřejmě nemá právo jakkoli reglementovat dostupnost jeslí. Přístupovou smlouvou jsme se sice vyjádřili ke všemu, k čemu se kdy EU a Evropská společenství za posledních padesát let přihlásila. Ale v tomto případě šlo o ryze politické cíle. A ty nejsou právně závazné a podléhají změnám na základě změny politických postojů. Vzhledem k tomu, že byly přijímány v době, kdy 12 ze současných členských států nebylo v EU, je jen dobře tyto cíle znovu diskutovat. Tuto diskusi ostatně většina států přivítala, ať již se na uvedené cíle dívají jakkoliv.
Závěrem dodávám, že zřízení jeslí pro 33 % dětí by nutně znamenalo počítat s tím, že do nich toto množství dětíi také dostaneme. Stanovování takto kvantifikovaných cílů na úrovni celé Evropy mi připadá nesmyslné. a skandální. Zcela jiné jsou podmínky v Řecku, Polsku či Itálii a jiné na severu Evropy. Nevím ani, koho a proč napadlo právě číslo 33 %. Evropská unie by se skutečně měla raději zabývat jinými problémy.


Kolik stojí stát jedno dítě v jeslích a jedno dítě, o které se stará matka případně někdo jiný doma? Nebylo by spravedlivé každé matce dát nějakou částku a nechat ji, ať si rozhodne, jestli zůstane doma, jestli dá dítě do jeslí, případně si zařídí hlídání jinak?

Anastázie ()

Děkuji za otázku. Náklady na péči dětí v jeslích jsou různé. Někdy 8, někdy 10, někdy 16 tisíc měsíčně. Matka dostane za péči po mateřské dovolené rodičovský příspěvek, který je v závislosti na tří různých rychlostech různý. Nezávisí přitom na počtu dětí. Tedy např. v případě dvou dětí ve věku 0 a 2 roky, pokud si matka vybrala středí variantu, dostane 7 600 Kč. Náklady na péči o tytéž dvě děti v jeslích by snadno mohly dosáhnout i přes 30 000 Kč. Souhlasím s Vámi v tom, že ideální je poskytnout peníze přímo rodičům, ať se sami rozhodnou, jak s nimi naloží. Ač je třeba rozlišovat mezi situací, kdy práci vykonává sám rodič a rezignuje při tom na jiné zaměstnání a situací, kdy hledá jinou, nerodičovskou péči. V každém z obou
 
Chtěl byste být dítětem, které jde v třech měsících do jeslí?

Švábová ()

Popravdě nechtěl.


Film, který vznikl na základě výzkumu prof. Matějčka se jmenoval Děti bez lásky. Ještě jednou pro zapamatování DĚTI BEZ LÁSKY, je v zájmu občanů ČR. v zájmu dětí, matek, otců a všech daňových poplatníků vychovávat další generaci DĚTÍ BEZ LÁSKY? Snad ne
?

kocábová ()

Ten film je opravdu velmi zajímavý a jistě by stálo za to jen někdy znovu odvysílat.

Dětem zcela jistě jesle neprospívají. Dítě potřebuje vybudovat základní, bazální vztah důvěry k matce nebo i jiné osobě, která o něj dlouhodobě pečuje a má s dítětem společnou budoucnost, aby na něm mohlo stavět i další vztahy k ostatním lidem. Pokud je tento vztah narušen, jsou u dítěte i až dospěje narušeny vztahy k ostatním lidem / světově uznávaná Eriksonova teorie/. Můžete mi vysvětlit, jak bude sestra v jeslích nahrazovat tento vztah? A proč EU nerespekruje tyto zkušenosti?

Psycholog ()

Já vám to nevysvětlím. Jen Vám řeknu, že příznivci státních jeslí Vám budou argumentovat tím, že tato teorie úzké vazby (německy "Bindungstheorie")není jediná, a že existují i jiné. Na druhé straně si nemyslím, že je vhodné na dětech experimentovat. A uvedená teorie je převažující. ČR má specifickou zkušenost s rozvinutým systémem jeslí. Proto by bylo dobré více naslouchat názorům českých pediatrů a dětských psychologů, kteří na základě této zkušenosti docházejí k zajímavým názorům.
Postoj EU, zejména Evropské komise, je dán tím, že na rodinu nahlíží výhradně očima jiných politik, zvl. politiky zaměstnanosti a politiky rovných příležitostí. Chybný je ale náhled, že se na pečující rodiče nahlíží jako na „nezaměstnané“. Právě proto vláda má jako prioritu uznání domácí péče jako plnohodnotné alternativy výdělečné činnosti. Dosud EU dělala, jako by pečující rodiče ani neexistovali. Veškerá dosavadní činnost byla věnována jen problémům těm, kteří se chtějí co nejrychleji vrátit do práce. Nic proti tomu, ale je třeba věnovat se i těm druhým. Komise se velmi bránila např. tomu, uspořádat konferenci věnovanou tématu domácí péče a problémům lidí, jež ji poskytují. Protestovala dokonce i proti pouhé obecné zmínce o svobodné volbě rodin, kterou ČR navrhovala. Svobodná volba nemá existovat, neboť prý není v zájmu Unie, aby lidé zůstávali s dětmi dlouho doma.



Můžete tu stručně nastínit oč je dražší nahrazování opravdové mateřské péče jakousi erární náhražkou a to i bez ohladu na nechutnost kupčení s péčí o děti?


ekonom ()

Shora jsem již uvedl některá srovnání. Říci jedno číslo je obtížné, neboť závisí na kvalitě nerodičovské kolektivní péče. Čím vyšší kvalita a větší počet personálu, tím vyšší cena.



Výsledky "výchovy" v dětských domovech jsou otřesné a je to všeobecně známo. Považuje za vhodné na rozkaz Bruselu postihovat obdobou takové devastace i nejmenší děti?

Antonín ()

Považuji za zcela nepřijatelné určovat na evropské úrovni počty dětí v jeslích. A stanovení počtu zařízení není ničím jiným než stanovením počtu dětí v jeslích, neboť nikdo nemůže počítat s tím, že by stát stavěl zařízení pro 33 procent dětí do 3 let věku proto, aby tato pak zela prázdnotou.

Dobrý den, nezdá se Vám, že Evropský parlament naopak nutí daňové poplatnice, aby vydělávali bez ohledu na své děti, bez ohledu na vztahy a jejich zdraví? Mě kupříkladu odchod do Jeslí v šedesátých letech způsobil dlouhotrvající angíny, astma (mizející vždy kdy jsem byl s maminkou doma) a nakonec celoživotní chronické onemocnění které maminku už doma trvale usadilo a nikdy se nevrátila do pracovního procesu?

František ()

Jak již jsem uvedl, je problémem EU, že dosud nahlížela na rodinu jen očima politiky plné zaměstnanosti a rovných příležitostí mužů a žen. Rodinná politika je ale samostatná oblast. Zájem na vysoké zaměstnanosti nemůže jít proti principu svobody rodin a zájmům dítěte. Právě proto si ČR stanovila za prioritu předsednictví horizontální podporu rodiny ve všech politikách EU, tak aby rodinná politika nebyla těmto politikám prostě podřízena.

Když už se sedření úžedníci v Bruselu snaží občasnou činností zdůvodnit svoje nepříliš žebrácké platy, nešlo by jejich aktivity nasměrovat nějakým méně škodlivým směrem? Nemohli by místo vnucování jeslí například dbát na povinné budování krmelců pro slimáky, zdravý a radostný životní styl hovězího dobyka a drůbeže, nahrazování nepůvodních růží původní kopřivou či horlivě prosazovat nějakou podobnou enviromantální aktivitu? Jak to můžu jako občan ovlivnit? Jak jim poradit?

Dominik S. ()

Zkuste obeslat evropské poslance. Případně pana komisaře Špidlu. Třeba ho to přesvědčí.


Je skutečně tak častým jevem, že rodiče svůj nezájem o výchovu i nejmenšího dítěte maskují naivním argumentem, že jejich několikaměsíční dítě /bez maminky zoufale plačící/ touží po navazování hodnotných kontaktů s vrstevníky?

Bořek ()

Myslím, že naštěstí ne.

Paroubek, Topolánek, Rath... Takto by bylo možné pokračovat velmi dlouho. Jak by měla vypadat autentická politika orientovaná pro-rodinně ve světle permanentního skandálu rodinných poměrů klíčových představitelů naší politické scény?

Prosím neuhněte z odpovědi odkazem například na Stanislva Grosse, jehož rodinné poměry jsou vzorné, přesto si nikdo napřeje, aby pro společnost přítomnost takového člověka v politice byla čímkoliv jiným, než výstrahou a varováním.


David Rubens (david.rubens@email.cz)

Popravdě řečeno mne rodinné poměry politiků nezajímají. Ani si nemyslím, že by měly být jakkoli sledovány. Jsem v tomto směru zastáncem oddělení soukromého a veřejného života.

Pane, Bellingu, proti svojí vůli musíme platit obrovské stádo neuvěřitelně štědře placeného bruselského úřednictva. To nás na oplátku zavaluje spoustu stále nesmyslnějších a zhoubnějších rozkazů a nařízení. Myslíte, že existuje nějaká míra pitomosti, za kterou při vydávání befélů unijní úřednictvo už nebude moci jít?

Václav K. ()

Těžko říci. Byrokratický aparát Evropské komise mne stále znovu a znovu překvapuje svou vynalézavostí.

Pěkný den,
zajímalo by mě, jak je to podle Vás a tzv. prorodinného balíčku se svobodou volby, kterou tak často zmiňujete, např. u matky-samoživitelky, která nemá babičku ani dědečka na hlídání a ve svém okolí nikoho, komu by dítě mohla s důvěrou svěřit.
Pro řadu skupin lidí jsou jesle řešením obtížné situace a nechávat iniciativu na obcích je s ohledem na strukturu jejich příjmů alibistické...
Nemluvíc o tom, že větší dostupnost jeslí by ocenily i ženy, které nejsou v tak těžké sociální situaci, a nevolily by proto např. celotýdenní pobyt v jeslích, ale třeba jen půldenní...


Eva M. Hejzlarová (eva.hejzlar@email.cz)

Já nikde netvrdím, že je dnes u nás zajištěna svoboda volby. Jen si myslím, že by měla být normativním cílem. Rodič, jenž chce zůstat doma s dítětem, by tuto možnost měl mít, aniž by to znamenalo finanční propad. A rodič, jenž se chce navrátit do výdělečného zaměstnání, by tuto možnost měl mít též. Nikdo přece nepochybuje o nutnosti podpory nerodičovské péče. Otázka by ale neměla stát: rodič nebo jesle. Existuje celá řada alternativních forem založených na individuální a poloindividuální péči. Právě ty se MPSV snaží prorodinným balíčkem podporovat. Jde např. o miniškoličky, jejichž zřizování bude nyní umožněno a současně na ně bude možno využít dotace z Evropského sociálního fondu. Podobně o vzájemnou rodičovskou výpomoc – legalizaci stavu, jenž je nyní zakázaný, kdy za úplatu svěříte dítě např. sousedce.
Iniciativa na obcích byla nechána před lety rozdělením kompetencí. Sám jsem odpůrcem centralizace. K tématu jeslí odkazuji i na předchozí příspěvky. Podporu bych směřoval přímo rodinám, ať se samy rozhodnou, jak s penězi naloží. Podobně, jako je tomu u sociálních služeb. Budou-li mít rodiče dostatek prostředků, nebudou obce muset jesle platit „ze svého“ a nebudou mít problém je zřizovat – každý starosta se chce zalíbit voličům… Předpokladem ovšem je, že bude poptávka. A také peníze ve státním rozpočtu. Ty zatím bohužel jaksi chybí...


Dobrý den,

domníváte se, že by podpora předškolní péče o děti, její úroveň a podmínky, v Německu a v Čechách měli být v příznivějším, nebo naopak nepříznivějším poměru, než je například poměr vládní podpory zemědělským podnikatelům v těchto zemích?

Děkuji za Váš názor a přeji mnoho zdaru!


Petr Hus ()

Dobrý den. Tomu dotazu úplně nerozumím. Myslím, že podpora rodiny nemá s podporou sedláků moc společného. Německo má zajímavý systém podpory rodiny, založený ovšem na interakci zemí a spolku. Přitom mnohdy jdou opatření zemí proti politice spolku a naopak.

Jste expert na podpory předškolní péče o děti v celé Evropě. Kdyby úroveň a podmínky této podpory například v Rakousku byly ohodnoceny indexem 100, jaké číslo dnes má a dále, jaké by v ideálním případě měla mít Česká republika za deset let, podle vašeho názoru?


Martin Jambrich ()

V oblasti předškolní výchovy pro děti 3 – 6 let jsme na tom velmi dobře. Dosahujeme pokrytí pro cca 85 % dětí, což je vysoký nadprůměr v EU. U dětí 0 – 3 roky je číslo velmi nízké. Je jistě třeba zvyšovat podporu nerodičovské péče, otázkou je ovšem jak. Také je třeba hledět na poptávku. Viz předchozí odpovědi. Nějakého indexování bych se neodvážil, bylo by třeba zvážit mnoho faktorů a především by to těžko zohlednilo odlišné zájmy a preference rodin v jednotlivých zemích a odlišné historické a kulturní tradice různých částí Evropy.

Proč postihovat matku za to, že se stará o děti? Proč by se rodina, která se rozhodne mít děti, měla stávat chudší? Je zapotřebí zasadit se o větší spravedlnost v oblasti daňové politiky a podpořit tak vůli manželů mít děti. Daňová povinnost by měla brát zřetel nejen na celkové příjmy rodiny, ale na počet jejích členů (na počet dětí, popřípadě nemohoucích osob). Proč se s těmi, kteří se rozhodnou mít více dětí zachází stejně jako s těmi, kteří je nemají, mohou šetřit nebo se bavit a v budoucnu se třeba těšit z důchodu, který bude záviset na práci dětí těch druhých?

Libor Halik (libor.halik@centrum.cz)

Dobrý den, máte zřejmě na mysli společné zdanění rodin. To je poměrně zajímavý systém, který funguje například ve Francii. Je ovšem třeba si uvědomit, že je širší než společné zdanění manželů, jak fungovalo např. u nás. Zatímco ve druhém případě jde o podporu institutu manželství, v prvním případě rodiny jako takové, bez ohledu na její formu. Takže například v Německu se konzervativní část CDU a CSU např. změně společného zdanění manželů na zdanění rodin brání. Nicméně každý typ má své výhody i nevýhody. Myšlenka společného zdanění manželů není za situaci rovné daně z příjmů fyzických osob relevantní, takže zbývá jen společné zdanění rodin. Myslím, že toto téma skutečně za české politické scéně zaznívá.

Dobrý den, státy s nejúspěšnější rodinnou politikou jsou ty severské, Francie a co se týče nejvyšší porodnosti, patří tam ještě Irsko. Jaké se domníváte, že jsou nejúčinnější nástroje těchto zemí a které hodlá pan ministr zavádět?

Věra Malátová (vera.malatova@email.cz)

Dobrý den. Především si nemyslím, že je úkolem státu provozovat populační politiku. Ta byla ostatně vždy především doménou totalitních států. Rozhodování o počtu dětí by mělo být na rodině, stát by měl odstranit pouze překážky naplňování přání lidí o tom, mít děti. Co se týče vlivu různých opatření, asi neexistuje jednotný recept. Rozhodně zde není nějaká souvislost s jeslemi. Například býv. východní Německo, které má jednu z nejvyšších dostupností jeslí v Evropě, má současně nejnižší porodnost. Naopak velmi vysoká porodnost je třeba v USA, zejména na Středozápadě, nebo v Irsku, kde to s rozšířeností jeslí opravdu není moc slavné. Ve Francii s velmi rozvinutým smyslem pro vlastenectví řada lidí dosud chápe rození dětí, řečeno s nadsázkou, jako jakousi vlasteneckou povinnost. Neberte mne, prosím, v tomto za slovo. Spíše se snažím naznačit, že tam existuje trochu jiné hodnotové rozpoložení. Rodina se tam těší ohromné úctě společnosti, a především velké rodiny jsou státem všemožně podporovány, např. systémem zvláštních dávek apod. Současně je podporována opravdu velmi široká škála alternativních forem péče o děti. Francouzský model je velmi inspirativní, ale i zde platí, že nelze vše přejímat en bloc, nýbrž s ohledem na různorodé kulturně-historické podmínky, tradice sociálního státu apod.
Nemyslím si, že pan ministr chce zavádět opatření na růst populace. Spíše se jde cestou podpory rodin v uvedeném smyslu – tedy aby rozhodování o počtu dětí bylo na nich.

Prosím vás, co považujete za nejlepší možnou státní podporu slaďování rodinného a profesního života? Be zařízení pro děti do tří let to půjde asi dost těžko...


Marcela P. (marcelap@hotmail.com)

Dobrý den. Myslím, že se stačí podívat do výše uvedených odpovědí. Za prvé jde o to, co si pod slaďováním představujeme. Samotný pojem je nejednoznačný. Sukcesivní slučitelnost se týká snadné možnosti návratu na pracovní trh. Synchronní se týká snahy přímo sloučit péči o malé děti s prací. Existuje celá škála opatření, od podpory zkrácených úvazků, práce doma, pohyblivé pracovní doby, podpory v oblasti sociálního pojištění až skutečně po podporu nerodičovské péče o děti. Máte pravdu, i různé formy nerodičovské péče tu mají své místo. Nemyslím si ale, že správnou cestou je přímé přebírání péče o děti státem a tím tzv. „odlehčování“ rodině od „zátěže“. Podpora zařízení péče o děti přece může být nepřímá: formou snižování byrokratické zátěže při jejich zřizování, daňovou podporou zaměstnavatelů, kteří je zřizují. To jsou věci, které tato vláda, na rozdíl od vlád předchozích, zavádí. Je také možné využít dotace z Evropského sociálního fondu na individuální a od dvou let věku i kolektivní formy péče o malé děti. Konečně do budoucna bych se nebránil ani cestě finanční podpory, ale přes rodinu, která by si sama zvolila, na kterou formu péče prostředky využije.


Dobrý den, jakou máte vy osobně zkušenost s výchovou malých dětí a kombinací rodinného a pracovního života? Co chystáte pro rodiny, kde oba rodiče z finančních důvodů prostě pracovat MUSÍ, a to i v případě matky, dřív než budou dítěte tři roky? Víte vůbec, kolik stojí chůva? Děkuji za odpověď.

Kateřina Novotná (katerina.novotna@email.cz)

Jen tu nejlepší. Rodiče mne snad dobře vychovali :-) Otázkou je, proč někdo pracovat z finančních důvodů prostě „MUSÍ“, jak říkáte. Není možná vhodné se snažit, aby „nemuseli“? Tedy aby rozhodnutí bylo na nich, a nikoli na automatismu ekonomického tlaku? Nehledě na to, že „prací“ je i domácí péče o děti. Na individuální péči lze použít i rodičovský příspěvek. Jinak co do dalších opatření, mohu odkázat na výše uvedené: je to zvýšená podpora možnosti budování zařízení péče o děti, alternativních forem nerodičovské péče atd. Ale zásadní je podle mého názoru vytvořit stav, kdy opravdu nebudou oba rodiče v raném věku dítěte „muset“ jít pracovat, pokud to nebude jejich svobodná volba.

Zdravím vás. Někteří lidé ve svých dotazech tady citují prof. Matějčka, ale Děti bez lásky jsou o ústevech (ne jeslích) a na jeslích dělal jen jeden výzkum, a to na CELOTÝDENNÍCH. Můžete to prosím ve svých odpovědích uvést na pravou míru? Díky, M.


Matěj K. (matkrej@yahoo.com)

Dobrý den. Prof. Matějček se jako dětský psycholog věnoval této problematice i později a často se k tomu vyjadřoval. Vesměs vůči jeslím kriticky. A stejný názor sdílí i většina dalších českých specialistů na dětskou psychologii a pediatrii, pokud vím. Ministerstvo s nimi své postupy konzultuje. Jinak lze odkázat i na zahraniční výzkumy v tomto oboru. Viz některé odpovědi výše. Nicméně rozhodnutí a odpovědnost spočívá především na rodinách, stát jesle nijak nezakazuje a jejich vznik dens dokonce usnadňuje.


Dneska je na vybranou mezi čtyřmi lety domácí otročiny (protože tříleté dítě do školky ještě většinou nevezmou) a tím, nemít děti vůbec. Nevypadá podle toho naše míra porodnosti? Co komu připadá špatného na tom, když bude dvouletý prcek chodit dvakrát týdně do jeslí a maminka si na tu dobu najde částečný úvazek, aby mohla být v kontaktu se svou profesí? Není v zájmu státu, aby takto maminky, potažmo kvalifikovanou pracovní sílu, podporoval?

Johana ()

Nevím, zda by každý nazval domácí péči o děti "otročinou". Jinak viz předchozí odpovědi.

Nemáte pocit, že výraz ¨jesle¨ je u nás natolik negativně zatížen z dob komunismu, že by bylo vhodné zavést nějaký nový termín pro označení vlídného zařízení pro předškolní děti? Jinak musím také ještě hodně výrazně opakovat otázku o původu Vašich údajů o nezájmu rodičů o jesle. Nezbývá mi, než tady svůj HOOOOODNĚ VYYYYYRAZNYYYYY ZAAAAJEM projevit tady. Mají ho snad všichni, co znám. V našem městečku je jedno soukromé zařízení tohoto typu a přesto, že za péči o děti tu zaplatíte měsíčně několik tisíc, na nedostatek zájmu si nemůže stěžovat. Pro mne je to bohužel příliš drahé. Kde je svoboda volby, mojí rodiny a mých dětí?

Daniela ()

Myslím, že jsem na tuto otázku v tomto rozhovoru již několikrát odpověděl. Máte pravdu, že dostupnost různých forem nerodičovské péče u nás není vysoká. Na rozdíl od éry předchozích vlád, které neudělaly v této sféře skutečně vůbec, ale vůbec nic, se nyní MPSV snaží podnikat kroky - v rámci možností státního rozpočtu - které by tuto situaci zlepšily. Ale jistě uznáte, že se ideálního stavu nedá dosáhnout přes noc. Jinak se také můžete zkusit zeptat na radnici, proč vaše městečko nezřizuje nějakou formu péče o děti. Většina obcí uvádí jako důvod nezájem rodičů.

Pane Bellingu, moc by mě zajímalo, kde ten váš Občanský Institut bere peníze na šíření těch vašich ideí. Neplatí vás náhodou daňoví poplatníci? Děkuji.

A. Řezníček ()

Můžete být klidný, naši dárci pocházejí převážně ze zahraničí a z řad jednotlivých soukromých osob. Stačí se podívat do našich bulletinů, kde jsou dárci uváděni. Přispět může každý, informace jsou na stránkách OI.


Zdravím vás, prosím vás byl jste se někdy podívat v nějakých dnešních jeslích? Náš chlapeček do jedněch chodil od roka, byl a je úplně v pohodě a já naprosto odmítám, že bychom mu tím nějak uškodili!


Václav, Praha (jirsv@seznam.cz)

Já si nemyslím, že byste mu tím uškodili. Já sám byl také načas v jeslích. Jen tvrdím, že by rodiče měli být seznámeni i s možnými negativními důsledky – zmínil jsem je v předchozích odpovědích. To ale vůbec neznamená, že by každé dítě z jeslí mělo být nějak „poškozené“. Vůbec ne! Ostatně rozhodnutí by mělo být na rodině. Otázka navíc nestojí, zda podporovat nerodičovskou péči o děti, ale jak a jaké její formy. Tedy zda nepodporovat zařízení péče o děti jinou cestou, než přímo jejich výstavbou jako za socialismu, a to včetně zahrnutí alternativních forem na individuální a poloindividuální bázi.

Vážený pane Bellingu,

mohl byste zde představit řadu výzkumů, na které se odvoláváte v aktuálním čísle RESPEKTu, které podle vás poukazují na nezájem o jesle? Mé zkušenosti jsou opačné a domnívám se, že svobodnou volbu nemám. Prosím o uvedení konkrétních čísel, vzhledem k tomu, že na základě těchto průzkumů vytváříte rodinnou politiku této země.


Děkuji.

Mila ()

Dobrý den. Díky za zajímavou otázku. Za prvé, já politiku této země opravdu nevytvářím. Nejsem politik a nemám jakékoli rozhodovací kompetence. To je první věc. Druhá věc je, že politika této země se nevytváří na základě průzkumů, ale politických programů a postojů politických stran, jež lidé demokraticky volí. Pokud by mělo jít jen o průzkumy, tak by například asi nikdy nebyly zavedeny zdravotnické poplatky, a rovnou bychom mohli zrušit daně. Takový stát by dlouho nevydržel. Nicméně nyní k věci. Průzkumů na toto téma není, pravda, až tak mnoho. Především je ale problém v tom, jak a na co se ptáte. Určitou odpověď dostanete, pokud se pouze bez dalšího zeptáte určitého počtu lidí, zda mají zájem o jesle. Tážete-li se ovšem, proč tento zájem mají, zjistíte často, že je to proto, že stát dostatečně neohodnotí domácí péči o děti a rodiče s malými dětmi, a rodiče jsou tak nuceni pracovat. Jiné číslo dostanete, pokud se zeptáte, zda by rodič upřednostnil jesle, nebo stávající rodičovský příspěvek. Jenže ani to není zcela relevantní číslo. Pokud bychom totiž měli peníze na jesle, museli bychom se pak správně ptát, zda rodič upřednostní, pokud tyto peníze půjdou na jesle, anebo budou použity na navýšení rodičovského příspěvku. Snažil jsem se to vysvětlit i panu redaktorovi Kundrovi, který ovšem rozhovor výrazně zkrátil a některé pasáže takto vypadly. Jediné spásné konkrétní číslo neexistuje. Spíše lze konstatovat tendence.

Znovu k průzkumům. Např. dle celoevropských průzkumů kvality života prováděných European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions tuším v r. 2003 jsou preference obyvatel nových čl. zemích v rodinné politice výrazně nakloněny k výraznější finanční podpoře rodin při péči, zatímco ve starých čl. zemích spíše k podpoře zařízení péče o děti. Podle nedávného výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí o dostupnosti jeslí a školek (z výzkumu HR 162/07) čtyři pětiny matek dětí předškolního věku dávají v poměru práce a rodiny přednost rodině, pouze jedna šestina chce věnovat obdobnou pozornost oběma sférám (v tom jsou přitom i matky s dětmi ve věku 3 – 6 let). Sami pracovníci jeslí podle něj vůbec nepozorují nedostatek kapacity jeslí. Výzkum dále uvádí: „Jak ukázaly preference českých rodičů z výzkumů HRZ05 a RZV06, v případě nejmladších dětí zcela převládá nezájem o kolektivní zařízení“. 70 % obcí, jež nezřizují jesle, uvádí jako důvod nezájem o ně nebo nedostatečný počet dětí daného věku. Preference rodičů směřují zejména do oblasti alternativních forem péče – což je i cíl politiky vlády.

Ze staršího průzkumu veřejného mínění o postavení žen na trhu práce zpracovaného pro MPSV vyplývá, že mezi lidmi plánujícími založení rodiny je o 5 procentních bodů více těch, kteří jeslová zařízení chtějí využívat ve srovnání s rodiči s malými dětmi, kteří je dle průzkumu využívají nyní. Nelze ovšem zapomenout na častou změnu preferencí a původních plánů po narození dítěte.
Jinak je ale pravda, že statistických průzkumů není nikdy dost a zejména v této oblasti by to chtělo ještě další, aktuálnější. Uvedený problém se způsobem nastavení proměnných jsem ovšem již naznačil. Vše při tomto dotazování závisí na uváděných alternativách, a vzhledem k tomu, že politika se pohybuje ve sféře normativní, je třeba se ptát vždy nejen po aktuálních preferencích, ale i jejich možných změnách v závislosti na opatření státní politiky.

Závěrem dodávám, že stávající politika není „protijeslová“, na rozdíl od éry vlády soc.dem, kdy ministerstvo zdravotnictví výslovně vítalo pokles počtu jeslí. Nyní je cílem snížení byrokratické zátěže při jejich zřizování a současně i zvýšení nabídky alternativ. Něco jiného je ale nepřímá podpora tohoto typu, a něco jiného etatizace péče. Ale znovu musím upozornit, že tato vláda je v uvedené oblasti daleko aktivnější, než vlády předchozí. Ještě v letech 2004 a 2005 ministerstvo zdravotnictví, jež mělo jesle v gesci, konstatovalo, že podporuje pokles jejich počtu.

Brusel je zaměstnán i vymýšlením tzv. práv zvířat. Lze tedy v blízké době očekávat za strany Evropského parlamentu i útok proti evidentnímu upřednostňování péče o děti před péčí o nebohá domácí zvířata?


Ludvík S. ()

Ani by mne to nepřekvapilo. Evropský parlament se často vyjadřuje k tématům, kde Unie nemá vůbec podle primárního práva ES/EU kompetence. I jeho nedávná rezoluce k rodinné politice byla takovým případem.


Máte-li odvahu, prozraďte prosím, jakou částku považujete za adekvátní mateřskou podporu. Proč? Jak dlouho by taková podpora měla být poskytována? Měly by být matky samoživitelky podporovány více, než matky z rodin ve kterých je otec, bez kterého je péče a výchova obtížnější?


Andrea ()

Já bych se např. nebránil tomu, rozšířit peněžitou pomoc v mateřství (70 % denního vyměřovacího základu, tedy téměř 100 % předchozí čisté mzdy) na tři roky. Stejně tak lze diskutovat i o variantě sice stejného, ale dostatečně vysokého rodičovského příspěvku, který bude reflektovat skutečnost, že domácí péče o děti je práce jako každá jiná. Délka by měla být dostatečná, minimálně 3 roky tak, aby po tuto dobu byla možnost zůstat doma proveditelná bez finančního strádání. Samozřejmě je třeba současně činit i opatření umožňující dřívější návrat do práce. Ale opět: debata opět není vedena ve stylu: rodina nebo státní jesle. Existuje celá řada dalších opatření: zkrácené úvazky, práce z domova, alternativní formy péče o děti atd.

jakým způsobem škodí státní dotace jeslím rodinám, které pečují o dítě doma? Kdy bude péče o děti v domácností uznána jako plnohodnotné zaměstnání?


Jana P. (jankap@email.cz)

Přeji Vám i dalším účastníkům rozhovoru dobrý den.
Zatím žádné státní dotace jeslím neexistují. Jejich problém bych viděl v tom, že by nebyly v souladu s principem svobodné volby rodin. Přímou dotací jeslí stát sám rozhoduje o tom, na který typ služby použije peníze daňových poplatníků, včetně rodin samotných. Myslím, že vhodnější je, pokud stát poskytne peníze, které má na účel podpory péče o děti k dispozici, přímo rodinám, ať se samy rozhodnou, jak je využijí. Pokud by rodiče dostali peníze na ruku ve výši nákladů na jesle, a byla by po takových zařízeních dostatečná poptávka, nepochybuji o tom, že by obce tato zařízení provozovaly (ostatně by je to nic nestálo a současně by tak snadno mohly vycházet vstříc zájmu voličů – který starosta by odolal). Současně je ovšem podle mého názoru třeba odlišit situaci, kdy rodiče pečují o děti sami – v takovém případě si zaslouží ocenění za práci, kterou vykonávají nejen pro sebe, ale pro společnost (jde o investici do lidského kapitálu), – od situace, kdy dítěti zajistí nerodičovskou péči a jdou sami pracovat. Druhý typ by byl určen na zajištění péče, první je spíše jakousi odměnou za vykonávanou práci. Hlavním problémem je ovšem nedostatek financí v rozpočtu. Dodatečná podpora nerodičovské péče ať formou přímých investic nebo uvedeným postupem přes rodiny ve výši plné ceny této péče by znamenala ohromné náklady. Sám bych byl poslední, kdo by se vyšší podpoře bránil. Jen konstatuji, že ty peníze tu bohužel nejsou. A jít cestou razantního zkrácení rodičovské dovolené po vzoru některých jiných evropských zemí, jak radí mnozí zastánci jeslí, není podle mého názoru vhodné. To bychom svobodné volby také nedosáhli, neboť zůstat s dítětem déle doma by se stalo nemožné. Myslím, že skutečnost, že máme nejdelší rodičovskou dovolenou na světě, není třeba vnímat jako negativní fakt.


Dobrý den, vážený pane Belling můžete prosím stručně osvětlit, v čem spočívají rizika výchovy dětí do tří let v jeslích.


Radim.C (radim.ciganek@centrum.cz)

Rizik může být celá řada, což nijak neomezuje právo rodičů, dítě do jeslí dát. Takové rozhodnutí musí být záležitostí rodiny. Pediatři ovšem často upozorňují na riziko vyšší nemocnosti. Právě ve věku 0 – 3 roky jsou děti náchylné k nákaze některým typem nemocí. Prostředí kolektivu samozřejmě tuto hrozbu zvyšuje, a to bez ohledu na hygienické standardy. Vždy je tu logicky vyšší riziko nemocnosti, než v domácím prostředí. V minulosti byly konstatovány i další problémy, včetně např. jisté opožděnosti v logopedickém vývoji atd. Psychologové mluví o horší schopnosti navazovat úzké citové vazby u dětí z jeslové péče, a to i v pozdějším věku. Mluví se o vyšší agresivitě (viz výzkum prof. Belskeho). V českém prostředí máme výhodu dlouholeté zkušenosti s jeslovým systémem. Zajímavé je, že i mnozí pediatři, kteří v 60. a 70. letech tento systém podporovali, pod vlivem těchto zkušeností zásadně změnili názor. Sám nejsem ale ani pediatr ani dětský psycholog. Je třeba říci, že zastánci jeslí argumentují vzdělávacími aspekty a integrací lidí z různých vrstev. Otázkou ale je, nakolik je potřeba děti v tak nízkém věku chtít vzdělávat a společensky integrovat. Myslím, že to je spíše úkolem mateřských škol.