Na co myslel Bugnini, když ničil katolickou mši
Autor: odjinud | Publikováno: 27.03.2020 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Nevítáme pokoncilní liturgické reformy a nikdy je nebudeme chválit. Nemůžete nás přinutit, aby se nám líbily. Dokonce nás nemůžete přinutit ani k tomu, abychom je slavili. Domníváme se, že to byl bláhově arogantní projekt založený na chybných zásadách a vedoucí k ostudným výsledkům. Nedůvěřujeme lidem, kteří řídili Consilium, zejména Bugninimu, a bez ohledu na to, kolik brunátných prelátů povstane a povýšeně prohlásí „byla to vůle Ducha svatého,“ nebo „bylo to nařízení druhého vatikánského koncilu“, nebo „promulgoval to Pavel VI.“, my se budeme vždycky držet velké liturgické tradice, která se organicky vyvíjela od sv. Petra, sv. Damasa, sv. Řehoře Velikého až do dvacátého století.

V Chestertonově povídce „Podivné nohy“ říká otec Brown: „Zločin je jako každé jiné umělecké dílo. Nehleďte na mě tak udiveně; zločiny nejsou nikterak jedinými uměleckými díly vycházejícími z pekelné dílny. Avšak každé umělecké dílo, ať božské, ať ďábelské, má jedinou nevyhnutelnou značku – myslím tu, že jeho jádro je prosté, ať jeho provedení je sebevíce komplikované. Tak řekněme v Hamletovi pitvornost hrobníkova, květiny šílené dívky, fantastická nádhera Osrikova, bledost duchova a šklebící se lebka jsou zvláštnosti spletené ve věnec kolem jedné prosté, tragické postavy muže v černém.“ [1]

Tato pasáž mě napadla, když jsem četl biografii Annibale Bugnini: Reformer of the Liturgy (Annibale Bugnini: Reformátor liturgie) od plodného a velmi respektovaného francouzského historika Yvese Chirona, která nedávno vyšla v angličtině (Angelico Press, 2018). Rozsáhlá liturgická reforma, k níž v Katolické církvi došlo převážně v letech 1950 až 1975, byla vskutku – stejně jako Hamlet – komplikovanou záležitostí, jež zahrnovala stovky biskupů a expertů, několik papežů, jeden ekumenický koncil a nesčetné publikace, v jejímž středu však stála „jedna prostá, tragická postava muže v černém“ (možná by se dalo říci „v černém s fialovým lemováním“): Monsignora (později arcibiskupa) Annibale Bugniniho, kněze řádu lazaristů, jednoho z nemnoha mužů, kteří se na reformě trvající čtvrt století podíleli téměř od počátku do konce.

Ti, kdo o Annibalu Bugninim (1912–1982) slyšeli, mají sklon považovat ho buď za zlého intrikána rozhodnutého zničit katolickou víru, nebo za schopného byrokrata, který komplexní liturgickou reformu hladce dovedl ke šťastnému konci. Výše uvedená kniha, dobře vědecky podložená a zároveň na moderní biografii milosrdně stručná (214 stran), předkládá portrét složitější a lidštější postavy. Je neoddiskutovatelné, že byl naprosto přesvědčeným zastáncem různých racionalistických a pastoračních teorií o tom, jak by liturgie „měla vypadat“, a jednal podle nich, a kniha k tomu poskytuje bohatou dokumentaci. Ne všechny jeho ideje však jeho představení vítali, až se nakonec dostal do konfliktu s papežem, jehož uši šimral (srov. 2 Tim 4,3-4) a jenž svým podpisem tak ochotně promulgoval jeho produkty.

Prostřednictvím Chironovy knihy poznáváme život muže, který měl jedinečný vliv na šikování sil nezbytných k bezprecedentní revizi římskokatolické liturgie. Vidíme, jak k tomu došlo, krok za krokem, papež za papežem, komise za komisí, kniha za knihou. Je to opravdu jeden z nejpozoruhodnějších příběhů v dějinách katolictví. Správně ho glosuje Henry Sire: „Historie toho, jak se prosadila liturgická revoluce, brání historikovi v práci samotnou svou obrovitostí; už kvůli sobě by si přál vyprávět méně neuvěřitelný příběh.“ [2] Chiron čtenáře trpělivě provádí jednotlivými fázemi Bugniniho života a činnosti, čímž se příběh stává méně neuvěřitelným, byť ne méně obrovitým, neboť každý nový manévr vede k novému začátku, nové příležitosti a novým změnám. [3]

Byl Bugnini geniální vůdce, jeden ze vzácně se vyskytujících faustovských jedinců, kteří samojediní mění průběh dějin, nebo omezený ideolog a oportunista? Důkazy v této biografii nasvědčují druhé možnosti a stejný výklad podporují i další, které Chiron nezmiňuje. V pamětihodné přednášce v kanadském Montrealu v roce 1982 arcibiskup Lefebvre líčil schůzi generálních představených v polovině 60. let, jíž se zúčastnil:

„Měl jsem sám příležitost vidět, jaký vliv P. Bugnini měl. Člověk se diví, jak se takováto věc mohla udát v Římě. V době těsně po koncilu jsem byl generálním představeným Otců Sv. Ducha a měli jsme schůzi představených v Římě. Požádali jsme P. Bugniniho, aby nám tuto novou mši vysvětlil, protože vůbec nešlo o podružnou věc. Hned po koncilu se proslýchalo o normativní mši, nové mši, Novus Ordo. Co to vše znamenalo? … P. Bugnini s velkou sebedůvěrou vysvětlil, jaká má být normativní mše; toto se změní, tamto se změní a vložíme do ní nové Offertorium. Budeme moci zredukovat modlitby Communia. Budeme moci mít několik různých formátů pro začátek mše. Budeme moci říkat mši v národním jazyce. … Já osobně jsem byl tak ohromen, že jsem zůstal němý, ačkoliv jinak obecně hovořím otevřeně, pokud je to otázka toho, že mám odporovat někomu, s kým nejsem ve shodě. Nebyl jsem schopen říci ani slovo. Jak bylo možné, že tomuto člověku zde přede mnou byla svěřena celá reforma katolické liturgie, celá reforma Oběti mše svaté, svátostí, breviáře a všech čtyř modliteb? Kam kráčíme? Kam Církev kráčí? Dva generální představení měli odvahu promluvit. Jeden z nich se P. Bugniniho zeptal: „Je tato aktivní účast účastí tělesnou, to jest například účastí při hlasitých modlitbách, nebo jde o účast duchovní? V každém případě jste tolik hovořil o účasti věřících, že se zdá, že už nejste schopen odůvodnit mši bez věřících. My benediktini slavíme naše mše bez přispění věřících. Znamená to, že máme přestat s našimi soukromými mšemi, protože nemáme věřící, kteří by se na nich účastnili?“ Opakuji vám zde přesně to, co řekl P. Bugnini. Stále to slyším znít v uších; tolik mě to zasáhlo: „Popravdě, na to jsme nepomysleli,“ řekl! Potom povstal další a řekl: „Důstojný otče, řekl jste, že potlačíme toto a potlačíme tamto, že nahradíme tuto věc tamtou a pokaždé kratšími modlitbami. Mám dojem, že vaše nová mše by se dala odříkat za deset nebo dvanáct minut, nebo nanejvýš za čtvrt hodiny. To není rozumné. To je k takovému církevnímu aktu neuctivé.“ Odpověděl toto: „Vždycky můžeme něco přidat.“ Je toto pravda? Sám jsem to slyšel. Kdyby ten příběh někdo vyprávěl, asi bych měl pochyby, ale já sám jsem to slyšel.“ [4]

Když čteme podobné vyprávění, jsme v pokušení pokládat ho za přehnané. Chironovo pečlivé, téměř chirurgické zkoumání původních dokumentů prokazuje, že o nic takového nejde. Chiron, ačkoli se úzkostlivě vyhýbá jak idealizaci, tak karikování svého protagonisty, kreslí jeho portrét, jenž odpovídá popisu Lefebvra či Bouyera v jeho Pamětech (Mémoirs, Paříž: Cerf, 2014). Bugnini byl vskutku zručný manažer, manipulátor, intrikán a zprostředkovatel. Věděl, jak dát dohromady „all-star tým“ tak, aby pracoval ve směru, který on pokládal za nejlepší. Věděl, jak pro své myšlenky získat papeže. Věděl, kdy promluvit a kdy mlčet. Například naléhal na přípravnou komisi před koncilem, aby neprosazovala příliš mnoho radikálních myšlenek, protože by to mohlo znamenat odmítnutí celého jejich projektu liturgické reformy; jak Bugnini řekl, stačí předložit obecné, neškodně znějící náznaky a podrobnosti doplnit později během práce výboru.

Termínu „machiavelský“ nelze použít jen proto, že zde chybí kouřící zbraň v ruce jako důkaz zločinu. Bugnini je spíš nejpochybnější ze všech pochybných postav: machiavelista zdánlivě s dobrými úmysly, který umlčuje své oponenty, protože oni se evidentně mýlí a on má evidentně pravdu

Samuel Johnson v půvabné novele Rasselas klade jednomu ze svých hrdinů na rty radu, která jako by byla Bugninimu šitá na tělo: „Při organizaci roku se proto nepyšni inovacemi; nehýčkej v sobě myšlenku, že budeš pro všechny budoucí věky velikánem, protože jsi přeházel roční období. Vzpomínky na spoušť nejsou nijak žádoucím věhlasem.“

Chiron nám v biografii, která má spád a je bohatá na podrobnosti, ač nikdy nezabředává do podružností, ukazuje, co Bugniniho pohánělo: jednostranná posedlost „aktivní účastí“ chápanou jako racionální porozumění verbálním informacím a korunovanou potřebou radikálního zjednodušení liturgických forem tak, aby vyhovovaly přímočarému, efektivnímu západnímu člověku. Tomuto cíli se muselo podřídit všechno ostatní: ve srovnání s pastorační naléhavostí bezprostředního předávání obsahu s příchutí 2. vatikánského koncilu vypadaly všechny církevní tradice jako haraburdí. To vysvětluje, proč musela latina ustoupit jazyku lidu, proč muselo být složité vyjadřování rozbito na kousky, proč musely být propracované modlitby a obřady zkráceny nebo zrušeny, proč měl kněz familiérně komunikovat s lidmi, místo aby plnil jasně odlišenou kněžskou úlohu, proč bylo třeba odložit gregoriánský chorál ve prospěch populárních písní a tak dále.

V určitém směru to všechno „dává smysl“, tak jako kartezianismus „dává smysl“ někomu, kdo odmítá možnost poznání jiné reality než racionální, nebo freudismus někomu, kdo je ochoten hodnotit situace vzhledem k jejich sexuální využitelnosti, nebo dekonstrukcionismus někomu, kdo odmítá, že by něco mohlo dávat smysl.

Od pokoncilního projektu budování první liturgie moderních lidí pro moderní lidi se naprosto odlišuje – a dokonce mu protiřečí – postoj, s nímž se setkáváme v pamětech kardinála Ratzingera, kde popisuje, jak jako mladík objevil bohatství liturgie:

„Postupně pronikat do tajemného světa liturgie, který se odvíjel před námi a pro nás u oltáře, bylo strhující dobrodružství. Bylo mi stále jasnější, že se zde setkávám s realitou, kterou si nikdo jednoduše nevymyslel, realitou, kterou nevytvořila žádná oficiální autorita ani významný jednotlivec. Tato tajemná tkáň textů a úkonů vyrůstala po staletí z víry Církve. Nesla v sobě celou tíhu dějin, a přece byla něčím mnohem víc než produktem lidské historie. Každé století na ní zanechalo stopu. … Ne všechno bylo logické. Věci se někdy zkomplikovaly a ne vždy bylo snadné najít cestu. Přesně to však způsobilo, že celá stavba byla tak nádherná, tak jako náš vlastní domov.“ [5]

* * *

Rád bych se zde vyjádřil ke konspirační teorii, která bude na Bugninim ulpívat navždy – totiž že byl svobodným zednářem a liturgická reforma zednářským spiknutím, které mělo Církev podminovat zevnitř. Chiron s trpělivou precizností historika zkoumá každý dostupný důkaz a dochází k závěru, že není možné říci s jistotou, zda Bugnini svobodným zednářem byl či nebyl; důkazy k dosažení jistoty nepostačují. Zmiňuje, že obvinění pocházelo od někoho ve vysokém postavení v církevní hierarchii; cituje Bugniniho rozhořčená prohlášení, že s žádnou tajnou společností nikdy neměl nic společného a ani ho něco takového nenapadlo, a tím to končí – jako klasický případ odporujících si tvrzení, kde (zatím) neexistuje způsob, jak prokázat, které z nich je pravdivé. [6] Někteří čtenáři budou patrně zklamáni, protože možná očekávali, že výzkum povede k definitivnímu řešení. K této věci lze nicméně říci dvě věci:

Za prvé se z fascinující předmluvy dozvídáme o interview z roku 1996, v němž se Dom Alcuin Reid zeptal kardinála Sticklera, zda se domnívá, že Bugnini byl zednář a zda to bylo důvodem, proč se ho Pavel VI. zbavil. „Ne,“ odpověděl kardinál. „Bylo to něco mnohem horšího.“ Odmítl však prozradit, oč šlo – a upřímně řečeno, představa něčeho „mnohem horšího“ než svobodné zednářství otevírá děsivé prostory pro imaginaci.

Za druhé, předpokládejme v zájmu diskuse, že Bugnini byl přesně tím, co o sobě tvrdil, a přesně takový, jak se jeví z historických záznamů – podle vlastního mínění „milovníkem a zušlechťovatelem liturgie“. Svým způsobem je to nejdepresivnější scénář ze všech. Člověk by snad mohl k Bugninimu chovat větší respekt, kdyby jednal podle nějakého velkého plánu na zničení liturgie všech věků a její nahrazení mechanismem geniálně naplánovaným tak, aby podkopal katolictví, kdyby byl odpadlým vetřelcem, jehož jediným cílem bylo napáchat spoušť v centrálním nervovém systému Církve, profesorem Moriartym, který ovládá podsvětí. Jestliže se však ukáže, že to byl poctivý, těžce pracující, omezený člověk, jehož přemohla rétorika liturgického hnutí a který o sobě nedokázal pochybovat ani za bezesných nocí, naprosto slepý ke světoborným důsledkům toho, co dělal, svědomitý úředník s nedopečenými idejemi a tvrdohlavým odhodláním prosazovat je při každé příležitosti, pak se ocitáme v bezduchém, šedivém světě „banality zla“ podle Hannah Arendtové. [7] Máme před sebou ekvivalent důstojníka SS, který zabíjel Židy v koncentračním táboře, protože se to jevilo jako svědomité plnění povinností vůči státu na právoplatný příkaz shora.

Nepotlačitelná touha udělat z Bugniniho svobodného zednáře s důkazy nebo bez nich („určitě musel být…”) je nakonec možná jen obranný mechanismus, abychom nemuseli čelit možnosti, že při demontáži liturgie, která se organicky rozvíjela dvacet století, upřímně jednal jako svědomitý služebník. To neznamená, že vždycky používal čistých prostředků; byl schopný a chytrý, aby dokázal prosadit svou, i ochotný ohýbat pravdu. Vždycky byl však přesvědčen, že je v právu, že tak velký a obtížný cíl ospravedlňuje jakékoli prostředky, jichž je třeba k jeho dosažení použít, že jednoho dne mu všichni dají zapravdu.

Jen nemnoho manažerů v dějinách správních systémů se tolik mýlilo. Pokřtění katolíci se dnes člení do tří skupin: na většinu, která odpadla a nechodí na žádnou liturgii nebo s lehkým srdcem vynechá mši kvůli fotbalovému zápasu, praktikující katolíky, kteří svědomitě navštěvují Bugniniho mši a sbírají drobty ze stolu hojnosti, jelikož vědí, že nemají žádnou jinou možnost, a obstojně početnou menšinu, která přes všechny vzájemné rozdíly pevně lne k tradiční římskokatolické liturgii. To není budoucnost, o níž Bugnini snil – pokud si uprostřed novin, přednášek, schůzí, posluchačů a korespondence vůbec luxus snění dovolil.

Když jsem Chironova Bugniniho dočetl, opřel jsem se v křesle a teskně uvažoval o významném období, které se mi přiblížilo na jeho stránkách – jak přežité, fádní a prázdné se to všechno zdá dnes, kdy Bugniniho přežívající dědictví vyvolává přibližně stejné nadšení jako viktoriánský sentimentální kýč. Bugnini svůj život strávil neutuchajícím úsilím o „modernizaci“ Církve, snahou o to, aby se Církev konečně stala rovnocennou partnerkou modernity, pokusem dobýt kulturu – a teď se díváme na dým stoupající ze spáleniště, na zabedněné kostely, lhostejné a nevědomé laiky, na politiky, kteří vraždí děti jako Cuomo a Pelosiová, liturgii nudnou až k slzám, papeže postiženého heretickým slovním průjmem. Není to Církev, která zaujala modernitu, nýbrž modernita, která kolonizovala Církev a ponížila ji na úroveň vazala. Aniž by to Chiron svou knihou explicitně zamýšlel, pomáhá nám pochopit, proč katolický tradicionalismus (nebo tradiční katolictví, chcete-li) je ve skutečnosti jedinou cestou vpřed z této jámy beznaděje.

Moderní liturgici, kteří se hlásí k Bugninimu, nechápou – a vážně je nutné jim to detailně objasňovat jako malým dětem — toto:

Nevítáme pokoncilní liturgické reformy a nikdy je nebudeme chválit. Nemůžete nás přinutit, aby se nám líbily. Dokonce nás nemůžete přinutit ani k tomu, abychom je slavili. Domníváme se, že to byl bláhově arogantní projekt založený na chybných zásadách a vedoucí k ostudným výsledkům. Nedůvěřujeme lidem, kteří řídili Consilium, zejména Bugninimu, a bez ohledu na to, kolik brunátných prelátů povstane a povýšeně prohlásí „byla to vůle Ducha svatého,“ nebo „bylo to nařízení druhého vatikánského koncilu“, nebo „promulgoval to Pavel VI.“, my se budeme vždycky držet velké liturgické tradice, která se organicky vyvíjela od sv. Petra, sv. Damasa, sv. Řehoře Velikého až do dvacátého století. Naše počty i nadále porostou, i když diecéze slučují farnosti, prodávají kostely a finančně se vyčerpávají odškodňováním obětí trestných činů. Nadšení liturgici šedesátých a sedmdesátých let jsou stárnoucími nostalgiky dnešní doby, kdy se Církev stále více dělí na ty, kdo berou odvěkou nauku, tradici a liturgii vážně, a na ty, kdo by je chtěli modernizovat tak dlouho, dokud nezmizí úplně.

Čtenáři vděčí Chironovi – a ti angličtí překladateli Johnu Pepinovi — za vybroušenou, profesionální biografii klíčové postavy kolektivní přestavby Církve Dneška. Náš instinktivní odpor nezmírňuje, nýbrž spíše podporuje a zostřuje.

Bugninimu, opakujeme znovu, říkáme ne.

[1] G. K. Chesterton,  Nevinnost otce Browna, Praha: Nakladatelství Aloise Srdce, 1918, s. 59-60. Překlad Ivan Schulz.

[2] H. J. A. Sire, Phoenix from the Ashes (Jako fénix z popela), Kettering, OH: Angelico Press, 2015, s. 251. Řekl jsem to už dříve a zopakuji to: kapitola „Zničení mše“ v této knize, s. 226–86, je jednoduše nejlepší a nejvýstižnější popis toho, co, proč a jak liturgická reforma provedla se mší, jaký jsem kdy četl.

[3] Podle mého názoru je největším darebákem v celém příběhu Pavel VI. Chiron napsal i jeho životopis, jehož vydání v angličtině se připravuje.

[4] Celý text přednášky v češtině je ve dvou pokračováních na stránkách www.ikatolici.czhttp://www.ikatolici.cz/infiltrace-modernismu-do-cirkve-i/ http://www.ikatolici.cz/infiltrace-modernismu-do-cirkve-ii-liturgicka-reforma/

[5] Milestones: Memoirs 1927–1977, San Francisco: Ignatius Press, 1998, 19–20. Překlad do angličtiny Erasmo Leiva-Merikakis. Zde překlad vlastní z anglické verze.

[6] Chiron zde poznamenává, že existují soukromé deníky a dokumenty, které dosud žárlivě střeží vykonavatelé Bugniniho literární závěti. Můžeme se ptát, zda tyto texty někdy spatří světlo světa.

[7] Arendtová o Eichmannovi říká: „I když se prokurátor snažil dokázat opak, každý mohl vidět, že tento muž není žadné ,monstrumʼ. Naopak, bylo velice těžké ubránit se podezření, že je to šašek. A protože takové podezření mohlo celý proces zpochybnit a působit nesnesitelně při konfrontaci s utrpením, jež Eichmann a jemu podobní způsobili milionům lidi, zůstal tento rys jeho osobnosti nepovšimnut a bez komentáře.“ (Eichmann v Jeruzalémě – Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 76. Překlad Martin Palouš.)

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová, mírně zkráceno

 

http://www.duseahvezdy.cz/2020/03/07/na-co-myslel-bugnini-kdyz-nicil-katolickou-msi/