Kasárna, která bojovala
Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 15.03.2009 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Výsledek střetu vyznívá pro okupanta dosti tristně – zatímco obránci kasáren mají jen dva těžce raněné, na německé straně je osmnáct (podle jiného údaje šestnáct) mrtvých a šest těžce raněných. Němci tak na vlastní kůži pociťují, že ti „ velocipedisté, kteří se navrch hrbí a dospodu šlapou“ nebo „ smějící se bestie“, jak o Češích s pohrdáním mluvil Hitler, umí bojovat a to zatraceně dobře.

Dne 14.3. 1939, v šestnáct hodin odpoledne vyjíždí z pražského Wilsonova nádraží vlak se státním prezidentem, Dr. Emilem Háchou. Směřuje do Berlína, kde má Hácha jednat s Hitlerem o budoucím osudu zbytku českých zemí, zmrzačených mnichovským diktátem. Státní prezident do poslední chvíle doufá v alespoň nějakou formu samostatnosti, nicméně jeho „partneři z druhé strany“ jej nenechají na pochybách – žádná omezená suverenita, bude protektorát !

Po bezohledném nátlaku, který s diplomacií nemá absolutně nic společného, zlomený Hácha podepisuje. Před čtvrtou hodinou ranní druhého dne je tedy rozhodnuto.
Vstup Wehrmachtu na české území však přesto stál Němce ztráty na životech a to ještě během večerních jednání Hitlera s Háchou.
 
Na severní Moravě dříve leželo město s názvem Místek (dnes součást Frýdku – Místku) kde se za první i druhé republiky nacházela Czajánkova kasárna, pojmenovaná podle názvu bývalé továrny, patřící továrníku Czajánkovi. Jejich dvoupatrová budova stála na Hlavní ulici v blízkosti někdejšího kina Vlast a před dvaceti lety padla za oběť demolici. Existenci tohoto objektu dnes připomíná pouze památník v nedalekém parku.
 
Právě tady se 14.3. večer odehrál jediný prokázaný střet mezi česko – slovenskou armádou a nacistickou brannou mocí v oblasti českých zemí. Některé neověřené zprávy se sice zmiňují rovněž o boji dvou praporů Stráže obrany státu kdesi u Moravské Třebové (15.3. ráno), nicméně tyto informace nemohou být stoprocentně doloženy.
Tou dobou v kasárnách sídlil III prapor 8. pěšího pluku „Slezského“ a dále pak obrněná polorota 2. pluku útočné vozby ( Přáslavice, později Vyškov ), sestávající z čety tančíků vzor 33 a čety obrněných automobilů vzor 30 ( prvním velitelem byl podporučík základní služby Vladimír Heinisch ).
 
V osudný den boje pobývalo v kasárnách zhruba 300 vojáků, z nichž všichni patřili k české národnosti, protože slovenští vojáci byli v souvislosti s vyhlášením „samostatného“ Slovenského štátu odveleni na Slovensko.
Na učebně se důstojníci a aspiranti chystali k večerní výuce polštiny, vedené zdejším velitelem 12. kulometné roty III praporu 8. pěšího pluku,kapitánem Karlem Pavlíkem. To už se Příborskou ulicí, směrem od Nového Jičína, k Czajánkovým kasárnám blížily kolony německého plukovníka (obersta) Stowera.
 
Přestože dokument o vzniku protektorátu Čechy a Morava vznikl teprve 15. 3. ráno, nacistické jednotky vjely na severní Moravu už čtrnáctého večer. Důvodem byly obavy, aby tuto strategickou průmyslovou oblast před nimi neanektovala armáda beckovského Polska, které si už od konce září 1938 zvyklo na krkavčí gesta tohoto typu.
 
Proto se 14.3. kolem půl šesté večer objevují Stowerovi muži před branou kasáren, kde je uvítá palba českého strážného. Jen o pár sekund později se jeden z vojáků s výkřikem : „ Němci jsou tady !“ objevuje v učebně. Posádkový dozorčí, poručík Martínek, vyhlašuje okamžitě poplach,kapitán Pavlík vypíná hlavní uzávěr světla, načež začíná organizovat obranu. Jeho dvanáctá rota tak čelí obrovské přesile vetřelců jako první, přičemž jeden z kulometů obsluhuje sám Pavlík.
 
Během chvilky jsou ve zbrani ostatní obránci kasáren – příslušníci deváté, desáté a jedenácté roty, tudíž všech tři sta mužů. Němci, kteří odpor naprosto neočekávali, počítají první padlé. Čeští vojáci po nich střílí odkud se dá – z oken půdy i střechy. Obranu se nedaří pokořit ani za pomoci protitankového kanónu.
Posádce kasáren však dochází munice, jejíž zásoby bývají v kasárnách jen pro nejbližší ostré střelby a tak po čtyřiceti minutách boje své vystoupení ukončuje.
Výsledek střetu vyznívá pro okupanta dosti tristně – zatímco obránci kasáren mají jen dva těžce raněné, na německé straně je osmnáct (podle jiného údaje šestnáct) mrtvých a šest těžce raněných. Němci tak na vlastní kůži pociťují, že ti „ velocipedisté, kteří se navrch hrbí a dospodu šlapou“ nebo „ smějící se bestie“ jak o Češích s pohrdáním mluvil Hitler, umí bojovat a to zatraceně dobře. 
Boj u Czajánkových kasáren představoval z hlediska kontextu druhé světové války pochopitelně malou vojenskou epizodu, nicméně jeho význam v morálním odkazu našich vojáků je obrovský.
 
Posádka Czajánkových kasáren byla po incidentu na velmi krátký čas internována a posléze propuštěna. Okupanti jí nevystavili žádné perzekuci a celkově se k českým vojákům chovali velmi slušně,částečně také kvůli jejich snaze bylo celý střet utajit (to se naštěstí nezdařilo) Zpráva o dění u kasáren by si totiž odporovala s oficiální agendou, podle které německá armáda vstoupila do zbytku českých zemí na žádost prezidenta Háchy a vlády.
 
 
   Kapitán Karel Pavlík – Ten, který vytrval až do konce
 
Jak vyplývá z předchozího textu, v době německého útoku velel úspěšné obraně kapitán Karel Pavlík. Co o něm vlastně víme ?
Narodil se roku 1900 v Hradových Střímelicích jako jedno z šesti učitelských dětí. Sám také absolvoval učitelský ústav v Praze,avšak po jeho ukončení se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V československé armádě dosáhl hodnosti kapitána a funkce velitele kulometné roty.
 
Jaké byly jeho válečné osudy ? Kapitán Pavlík byl jedním z mnoha důstojníků, kteří se s okupací nikdy nesmířili a boj proti nacistickému Německu považovali za svou vojenskou, morální i vlasteneckou povinnost. Proto se záhy zapojil do odboje, kde zpočátku působil v ostravské ilegální skupině s názvem Za Vlast ! jež pomáhala československým letcům v útěcích za hranice.
Po čase vyměnil Ostravu za Prahu, kde vplul do složek celoprotektorátní, převážně důstojnické, odbojové organizace Obrana národa, kde spolupracoval mimo jiné s legendárním štábním kapitánem Václavem Morávkem.
 
Podle některých tvrzení se počátkem roku 1942 sešel i s výsadkáři skupiny Antropoid, rtm. Kubišem a rtm. Gabčíkem. Kontakty však udržoval také se sokolskou ilegální skupinou JINDRA – právě toto spojení se mu stalo osudným.
 
V září 1942 totiž gestapo zatklo vysokého představitele JINDRY prof. Ladislava Vaňka, který se stal jeho konfidentem ( později i spolupracovníkem StB ) Vaněk vyzradil schůzku s Pavlíkem, který tak kráčel do nastražené pasti.
Dvěma gestapákům, kteří se jej pokusili zatknout se Pavlík vysmekl a prchal k železničnímu náspu se dvěma psy v patách. Jednoho z nich zastřelil, avšak zezadu jej srazili k zemi další gestapáci a nasadili mu pouta.
 
Po krutých výsleších kapitána Pavlíka transportovali do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 26.1. 1943 v 16 hodin a 31 minut zabit střelou do týla.
Tělo kapitána Karla Pavlíka se nikdy nepodařilo nalézt, jeho symbolický hrob stojí na novém hřbitově v Kostelci nad Černými lesy.