Neonacisté a popírači holokaustu nejsou vlastenci
Autor: Michael Anděl | Publikováno: 02.11.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V pátek 28. října, v den kdy si lidé připomínají vznik samostatné ČSR, ano v ten samý den, proběhla odporná, byť pouze rodinná (asi jen 60 účastníků) sešlost neonacistů za účelem protestovat před ambasádou SRN proti vzetí do vazby německého neonacisty Ernesta Zündela. Tento pseudohistorik nechvalně proslul svým koníčkem, jenž spočívá ve zpochybňování nacistického holocaustu, coby genocidy židovského obyvatelstva.

V pátek 28. října, v den kdy si lidé připomí¬na¬jí vznik samostatné ČSR, ano v ten samý den proběhla odporná, byť pouze rodinná (asi jen 60 účastníků) sešlost neonacistů za účelem protestovat před ambasádou SRN proti vzetí do vazby německého neonacisty Ernesta Zündela. Tento pseudohistorik nechvalně proslul svým koníčkem, jež spočívá ve zpochybňování nacistického holocaustu, coby genocidy židovského obyvatelstva. Připomenu, že během holocaustu ztratilo Československo 360 tisíc svých občanů, židovských i nežidovských. Čechy byly Němcům vždycky trnem v oku, a proto ti, kteří se hlásí k nacistickému odkazu a ti, kteří popírají holocaust jako základní kámen nacistické zrůdnosti, se nemohou vydávat za vlastence či nacionalisty. Vždyť nacisté české vlastence popravovali. A právě vůči těmto popraveným působí jako výsměch, když například levičáci s ironií poukazují na neonacisty jako na „vlastence“.

Ještěže proti neonacistům vyšlo asi 200 jejich odpůrců, žádní anarchisté, ale normální lidé, kterým osud této země ještě není ukradený. Protiakci zaštítil senátor Štětina a lidé přišli různí, Židé i nežidé, starosta Prahy 1, Karel Schwarzenberg, Jan Kasl, Sváťa Karásek a dokonce i samotní přeživší holocaust, kteří podle neonacistů vlastně neměli co přežívat.

Popírání holocaustu je v Německu, kde je jevem častým, trestné. Pavědi jako Ernest Zündel, David Irving a mnoho dalších se tváří jako řádní badatelé a pod záminkou nesmyslného klišé, že demokracie znamená dělat a říkat, co libo, vědomě spolupracují se svými nacistickými předchůdci, kteří přeci také sveřepě zapírali, že by kdy někoho byli vyvražďovali. Vždyť lidé, kteří se na holocaustu podíleli, a byla to většina Němců, mluvili kryptoslangem; místo povraždit říkali evakuovat, místo vyhlazovací tábor říkali nová půda na Východě atd., atd. Cílem nacistů bylo vymazat z lidských myslí skutečnost, že někoho vyvražďovali. A cílem současných popíračů holocaustu je totéž.

Avšak s popírači nesmíme diskutovat, ono to vlastně ani nelze. Totiž, jakkoliv se tito lidé vydávají za vědce, nikdy nevystoupí na seriozním historickém fóru, nikdy. Tam by totiž byly jejich vymyšlené argumenty hodně rychle vyvráceny. Jediná pole působnosti otevřené popíračům jsou tedy média, resp. mediální diskuse. Do diskuse přijde popírač a proti němu posadí jednoho seriózního historika: historik dostane chvilku, aby něco řekl, po něm vystoupí popírač se stejně dlouhou chvilkou a zatímco historik nemá prostor na reakci, moderátorka řekne: „To je váš názor, děkujeme, každý máme právo na názor, ale teď už musíme končit, neboť začíná reality show“. Quasidemokracie.

Většina lidí se mylně domnívá, že demokracie či svoboda spočívá v tom, že si můžeme dělat, co chceme. Jenže to není svoboda, ale útlak anarchie. Skutečná svoboda znamená možnost dělat vše, co je správné. To, co je správné, pak určuje staletá tradice euroamerických hodnot a lidskosti. Stejně tak je vrcholem alibismu odvolávat se na svobodu a demokracii i v případě jiných totalitních hnutí, např. KSČ(M). Ani komunisté nemají právo na existenci, neboť mají ve svém politickém programu použití násilí, považují násilí za způsob řešení společenských problémů. Proto se jmenují komunisté.

Takže demokracie nevypadá tak, že nacisté, komunisté či islamisté budou nerušeně, neřku-li v parlamentu, diskutovat o konečném řešení nějaké další otázky, nýbrž její podstata tkví v tom, že máme a budeme mít sílu tyto živly zastavit. Tolerance znamená netolerovat netolerantní, a nikoli naopak.

Michael Anděl, člen Mladé pravice