Polsko AD 2005 – Konzervativní revoluce?
Autor: Maciej Ruczaj | Publikováno: 21.12.2005 | Rubrika: Studie
Ilustrace
Evropou obchází strašidlo... Strašidlo polského nacionalismu a klerofašismu... Pokrokové noviny - El Pais, The Guardian a Le Monde počínaje a Lidovými novinami a Sme konče bijou na poplach a varují před novými vládci Polska, které jeden se zmíněných deníků charakterizoval jako „nacionalisty s mentalitou středověkých mnichů“...

Evropou obchází strašidlo... Strašidlo polského nacionalismu a klerofašismu... Pokrokové noviny - El Pais, The Guardian a Le Monde počínaje a Lidovými novinami a Sme konče bijou na poplach a varují před novými vládci Polska, které jeden se zmíněných deníků charakterizoval jako „nacionalisty s mentalitou středověkých mnichů“... Pro nás zde – doufám - by tento fakt nemusel být zas tak znepokojující, koneckonců v dnešním Evropě každý, kdo zdůrazňuje úlohu křesťanství ve veřejném životě se automatický stává lokálním ekvivalentem Talibanu a každý kdo používá pojmy jako „národní zájem“ a „suverenita“ (pokud samozřejmě není to prezident Francie) nutně bude v médíich postaven v jedné řadě s Haiderem a Le Penem.

Přesto neklid zůstává: jeho zdrojem může být už pouze terminologický zmatek, který v posledních týdnech provází vzestup strany bratrů Kaczynských Práva a spravedlnosti k moci. Média, nejenom ta levicově – liberální používají nejrůznější fantastický znějící charakteristiky: jedná se o stranu „národně-konservativní“, „nacjonalně-pravicovo-populistickou“, „sociálně-konservativní“, „autoritarně-paternalistickou“. Samozřejmě terminologický zmatek a nesmyslné nálepky jsou normálním projevem současné mediální demokracie, avšak všechny tyto hybrydní konstrukce odkazují na jednu základní skutečnost – polská pravice se dosti vymyká standartním rozlišovacím kriteriím evropské politiky. Těžko můžeme Právo a spravedlnost srovnávat s konzervativci anglosaské tradice v okamžiku, když jejich prográm obsahuje jisté pro-regulační postoje v ekonomice a celkový důraz spíše na „silný“ než „omezený“ stát. Stejně tak PiS moc nepřipomíná „ochočené“ liberalismem západoevropské křesťanské demokracie, které adjektivum křesťanský příliš vážně (tedy např. jako věrnost katolické dogmatice ve společenských otázkách) neberou a navíc patří spíše mezi entusiastické přiznivce evropské integrace.

Konzervativce může také zarazit heslo „mravní revoluce“ ve veřejném životě, s nimž PiS vstupoval do volební kampaně a volání po otevření nové etapy polských dějin, artikulované v symbolu „4. Republiky“. Konzervativní revoluce je koneckonců oxymoron a součástí konzervativní agendy v tradičním Burkově chápání – zdůrazňování přednosti evoluce před radikální změnou institucionálních a společenských poměrů.

Ve svém příspěvku bych se chtěl vyjádřit k těmto obavám provázejícím nástup pravice v Polsku a pokusit se o vysvětlení některých „exotických“ rysů polské politické scény. Bude to vyžadovat analýzu spíše historických a axiologických předpokladů polské politiky než konkrétních události posledních – velmi bouřlivých měsíců (na to doufám přijde řada v diskuzi). Pokusíme se tedy najít odpoveď na otázku proč je polská varianta konservatismu natolik neuchopitelná pro evropského pozorovatele a odkud se bere ono zdráhání se před použitím termínu „konzervatismus“ bez dalších přivlastků.

Jistý publicista, ne bez špetky hořké ironie napsal kdysi: „V Polsku se za člověka pravice považuje každý, kdo chodí do kostela, nemá rád komunisty a v opilosti zpívá výhradně vlastenecké písničky...“. Tento výrok hodně napovídá o tom, co způsobilo problémy západních novinářů najít pro polské konservativce odpovídající škatulku. V diskurzu polské pravice byly totiž z celé škály rysů, které mohou charakterizovat konservativní uskupení zdůrazněny pouze dva: a to katolicismus a vlastenectví spojené s antikomunismem. V kontextu posledních měsíců, a se zřetelem na konkrétní stranu, která současně polskou pravici reprezentuje, tedy Práva a spravedlnosti, musíme k těmto dvěma charakteristikám přidat ještě koncepci „silného státu“ – na těchto třech pilířích se opírá ideologická stavba polského „konzervatismu“ v podání PiS a právě tyto tři jednoznačně formulováné základní rysy strany vedly k obviněním z respektivě – nacionalismu, fundamentalismu a paternalisticko-autoritářských sklonů. Z tohoto hlediska není však PiS v polském prostředí žádnou novinkou – naopak jedná se o uskupení, které v největší míře nese sebou břemeno tradice veřejného života v Polsku. Proto jakakoliv hlubší analýza musí nezbytně začít historickou ekskurzi...

(V Polsku koneckonců bez dějin nejde vysvětlit nic. Pokud jste třeba viděli volební mapu Polska po posledních volbách tak jste si mohli všimnout, že podpora Lecha Kaczynského a Donalda Tuska téměř přesně kopírují hranice Ruska, Pruska a Rakouska, které si v XVIII. století rozdělili I. Polskou republiku...)

Jistý ideologický synkretismus polské pravice je dědictvím Solidarity. V současné - RP je pravo-levé štěpení politického spektra vymezeno podle rozlišení na post-komunistické a post-solidaritní uskupení, což nutně vede k poměrně bizárním následkům. Koneckonců samotná Solidarita byla původně odborovým svazem a posléze celonárodním (10mln členů v roce 1981) společenským hnutím, které sjednocovalo v sobě nejrůznější ideové proudy (od syndikalistů až k konservativním liberálům). Stmelujícími elementy byl 1.) právě patriotismus artikulovaný v dané situaci jako antikomunismus, návrat k zakázaným symbolům národního života ve veřejném prostoru – tedy k tradici alternativní k té vnucované režimem. Nikoli už však anti-socialismus, ve smyslu ekonomickém. Za 2.) šlo o katolicismus – zde se opakovala situace z 19. stol., tedy z dob dělení Polska – chyběly institucionální tradice a autority, o niž by se mohlo národní hnutí opřít a najít podporu, církev se tak přirozeně stávala jediným zdrojem hodnot a strážcem kolektivní identity a individuální mravní integrity. Tento vliv ztělesňovala v době Solidarity osoba Jana Pavla II. I v případě katolicismu následkem bylo spíše zdůraznění významu společenství než individualismu a spíše sociální solidarity než liberalismu. Konečně 3.) rys, který poznamenal pozdější realitu – Solidarita byla nečím více než hnutím politickým. Primárně šlo spíše o rovinu etickou – o znovuzrození individuální a kolektivní mravní subjektivity, jejiž artikulaci byla víra v „návrát řádu skrze návrat spravedlnosti“ – tedy nikoli jazyk reformy institucionální ale duchovní obrody. Podle Jadwigy Staniszkis bylo vítězství Solidarity umožněno ani ne tak politckou silou, ale tím, že dokázala oživit jazyk etických kategorii vnímání veřejného života, který totalitní systém otupil.

Toto jsou bezprostřední kořeny současné polské pravice. Avšak abychom plně pochopili smysl těchto charakteristik musíme se vrátit ještě dál do dějin.

Dovolím si položit tézi, že neuchopitelnost diskurzu polské národně-konservativní pravice pramení z toho, že Polsko v mnohém menší míře zakusilo tří základní dějinné zkušenosti, které vytvářely současnou podobu Evropy. Za

1. se jedná o jev, který stojí u zrodu novověku a který za Staniszkis nazývám „nominalistickou revoluci“ – tedy přechod od klasického chápání politična jako podřízeného etice a zakotveným v lidském srdci přirozeným zákonům, v niž je stát prostředkem k realizaci ideje spravedlnosti K chápání politiky jako zvláštního techne, dovednosti, nezávislé na morálce, v niž uskutečňování ideje spravedlnosti je nahrazeno vytvářením funkčních instituci a procedur. Za

2. se jedná o zkušenost náboženských válek, která nakonec vedla k procesu sekularizace a posléze vnímání náboženství jako hrozby pro lidskou svobodu, jak to vidíme dnes. Za

3. jedná se o zkušenost poválečné Evropy, v niž trauma způsobené zkušenosti fašismu a nacismu vede k opuštění od (nebo přinejmenším vlažnosti k) ideji národa a pojetí národa jako objektivně existující entity. Koncept suverenity národního státu – organického společenství občanů sjednocených m.ji. podle protkladů přitel – nepřitel, – začal nahrazovat model nadnárodní a „post-historické“ Evropské unie.

Oproti tomu v Polsku i nadále přetrvávají zcela protikladné fenomény: romantický nacionalismus, sepjetí národa a víry a propojení mezi státem a etikou.

Polský romantický nacionalismus vznikal v době dělení Polska – tedy nejen bez vlastní státní formy ale i navzdory existujícímu řádu. Z této dějinné situace se vyvinulo chápání národa spíše jako duchovního společenství, které svoji existenci realizuje skrze symboly a skrze svého druhu kult minulosti, jehož ústředním motivem je oběť a mučednictví. Není to tedy modernizující prvek, jak je tomu u většiny evropských státu, ani ideolgie expanzivní – jejím cílem je uchování identity skrze oběť a kolektivní paměť o minulosti. Toto symbolické chápání národa je základem fenoménu tzv. historické politiky, o němž se budu ještě zmíňovat. Pouze abych dokázal, že nemluvím o něčem irrelevantním pro dnešní poměry připomenu, že pilířem popularity Lecha Kaczynskeho jako starosty Varšavy nebyly nějaké ekonomické nebo administrativní úspěchy, ale skutečnost, že uspořádal velkolepé oslavy 60. výročí Varšavského povstání. Podle veřejnosti byl prvním politikem, který vyjádřil náležitou úctu hrdinům tohoto boje.

Národ – duchovní společenství je členem společenství univerzálního, tedy církve. Sepětí polské národní ideje s katolicismem není záležitosti novou. Stačí připomenout, že Panna Marie s Czestochowy nosí oficiální a stále platný titul „Polské královny“. Toto sepětí se projevovalo skrze několik základních mýtů: 1.) Polsko bylo Antemurale „Hradbou křesťanství“ před Turky, později Rusy a nakonec před bolševismem. 2.) v romantické literatuře z dob neexistence státu se objevil motiv Polska – Krista národů, které skrze své utrpení přinese ostatním osvobození z tyranie. Jan Pavel II. mluvil v tomot kontextu o tom „že smysl toho být Polákem nelze pochopit a pojmout bez pochopení smyslu Kříže.“ V současnosti právě osoba Jana Pavla II. se stala symbolem tohoto sepětí. Myslím, že není nadsázky v tvrzení básníka Czeslawa Milosze, že byl on „posledním pravým polským králem“. Posledním hmatatelným důkazem tohoto sepětí byly pietní slavnosti po papežově smrti – socjologové je přirovnávají k fenoménu Solidarity, tedy k velké kolektivní duchovní a emocionální zkušenosti.

Dějinná situace, v niž byl celý politický a společenský život zastřen 2 idejemi: tedy nacionalismem a katolictvím nutně vedl k odlišnému vnímání státu než to, které dalo vznik evropským liberálním demokraciím. Stát – pokud je ho nakonec dosaženo – není pouze množinou autonomních jednotlivců, ale také etickým společenstvím s určitým systémem hodnot. Úkolem státu je pak být strážcem etosu onoho společenství a nejen garantem sebe-realizace jednotlivců. Nezávislost je hodnotou nejvyšší a tedy vyžaduje silný stát jak ve vnitřní oblasti – což zahrnuje také vliv na ekonomiku, jak i na venek, kde je cílem ochrana suverenity. Stát je naplněn mravním obsahem, z čehož pramení, že v případě, kdy tuto roli nesplňuje, primární důraz je kladen nikoli na reformu instituci, ale na „mravní obnovu“. „Obnovování řádu skrze obnovování spravedlnosti“ je potrvzením primátu etiky nad politkou a zároveň – pro odchované na liberálních kategoriích – zcela určitě známkou sklonu k paternalismu a autoritářství. Tento aspekt polského myšlení o političnu nejlépé ztělesňuje postava maršála Pilsudzkého a jeho hnutí s příznačným názvem „sanace“, které se chopilo moci v roce 1926 jako reakce na korupci, rozhádanost a neschopnost meziválečného parlamentarismu. A není vůbec náhodou, že byl maršal Pilsudzki politickým vzorem pro mladé bratry Kaczynské...

Takto tedy vypadají ty nejobecnější zkušeností na pozadí polského konzervatismu. Jejich posledním uskutečněním byla Solidarita. Je příznačné, že v posledních měsících, k přiležitosti oslav 25. let vzniku hnutí se objevily hlasy o tom, že možná teď, konečně, bychom se mohli přiblížit k realizaci ideálů Srpna 80. A že hlavním faktorem ovlivňujícím tento proces v oblasti politické by měla být nová pravicová vláda. Jak chápat tuto mezeru mezi rokem 89 – tedy volebním vítězstvím politických dědiců Solidarity a současnosti? Načrtli jsme základní předpoklady, teď je čas vymezit nepřítelé...

Pokud se podívate na 3.Republiku očima Práva a spravedlnosti zjistíte, že se jedná o stát od začátku zkažený. Prvotním hříchem je dohoda mezi komunisty a částí opozice o pokojným převzetí moci spojená s garanci nedotknutelnosti pro funkcionáře režimu. Tato dohoda se brzy proměňuje v alianci mezi reformovanými postkomunisty a levicově-liberální opozičních kruhů. Tato aliance je naměřená proti společnému nepříteli, tedy pravici vycházející z národních a katolických kořenů, které jsem před chvíli popsal. Tato aliance se projevuje ve dvou dimenzích: v rovině mediálně-intelektuálního diskurzu, který je dílem především liberálních médii, a v rovině politicko-ekonomické, kde vede k vzniku specifické formy fungování státu, kterou Jadwiga Staniszkis nazývá „postkomunismem“.

Rovinu politicko- ekonomickou, Staniszkis charakterizovala jako „zachovávání starých stranických hierarchií převlečených do nových, tržních šatů“. Svaz demokratické levice (SLD) je z institucionálního hlediska přímým pokračovatelem Polské sjednocené dělnické strany. Jeho vysocí představitelé, narozdíl od KSČM, nebyli před "revolucí" žádnými okrajovými postavičkami, ale patřili do stranické elity (např. prezident Kwaśniewski byl ministrem sportu). V Polsku chyběly jakékoliv výraznější projekty dekomunizace a jediný pokus o zavedení lustračních zákonů skončil pádem pravicové vlády v roce 1992. "Nedotknutelnost" komunistů byla koneckonců součástí dohody mezi vládou a opozici o mírovém předání moci v roce 1989. Po demokratizaci se postkomunisté rychle stali nejsilnější stranou - mohli totiž navazovat na organizační a především majetkové zázemí svých předchůdců. Narozdíl od věčně rozhádané pravice vybudovali jednotnou a akceschopnou stranu, která si rychle znovu získala oblibu voličů, jež dosáhla vrcholu v letech 2000-2001, kdy byl Alexander Kwaśniewski už v prvním kole zvolen na druhé volební období do funkce prezidenta a levice vyhrála parlamentní volby s více než 40% podporou.

Jedno je třeba zdůraznit - nešlo vůbec o ideologii. V Polsku se říká, že zde komunismus jako ideologie skončil v roce 1956, pak už přicházely další a další generace pragmatiků, kteří koneckonců už v 80. letech sami začali s "řízeným" přechodem od ekonomického plánování ke kapitalismu (čímž si také vytvořili mnohém lepší výchozí pozici pro fungování v tržních podmínkách). Proto SLD nedělalo problém uvažovat třeba určitou dobu o zavedení rovné daně... SLD byl však něco víc než politická strana: publicista Cezary Michalski ji popsal jako "velký politicko - mediálně - ekonomický koncern", který dokázal proniknout téměř všemi oblastmi života v zemi jak na lokální, tak na celostátní úrovni a ovládnout je. Komunistická ideologie sice chyběla, ale komunistická mentalita a způsob řízení státu přetrvával - naplno se projevil v posledních letech, kdy se díky působení částí médii a také parlamentních vyšetřovacích komisi pomalu začaly odhalovat obrysy systému, který se neřídí zákonnými mechanismy, ale funguje podle oligarchických principů a kamarádských vztahů. Staniszkis popisuje postkomunismus jako systém vznikající na pomezí politiky, ekonomiky a organizovaného zločinu, se silnou a nejasnou pozicí tajných služeb, v němž rozhodující roli - ve všech těchto dimenzích - hrají činitelé bývalého režimu, kteří díky svému privilegovanému postavení v okamžiku "spouštění" přechodu k demokracii a kapitalismu dokáží nový řád přizpůsobit "k obrazu svému". Vytváří se tak síť vztahů a závislostí, která v určitém okamžiku začíná nahrazovat mechanismy právního státu. Tento systém vyžaduje logický státu bezmocného, s nefunckční justici a oblasti zpravodajství a tajných služeb v podstatě autonomní. V Polsku sice postkomunistický systém "nespolkl" celý stát, jak je tomu v Rusku, ale vážně ho poznamenal.

V druhé rovině – médii, vzdělání a kultury se odehrál „boj o vládu nad duši národa“. ZK správně poznamenal, že zatímco hlavní myšlenkou západního liberalismu byla nedůvěra občanů k státu, v postkomunistickém Polsku se jednalo spíše o nedůvěru vládnoucí elity k občanům... Za hlavní nebezpečí pro ustavující se polskou demokracii byly označeny síly, které tuto demokracii umožnily, tedy katolická církev a národně orientovaná pravice. Tématem liberálních médii se tedy stala hrozba „teokracie“, nebo jazykem bulvarního tisku „vlády černých“. Polská společnost musela pochopit, že pluralismus a křesťanské hodnoty se navzájem vylučují a jakékoliv pokusy o ovlivnění veřejné debaty náboženský motivovanými argumenty představují pro demokracii smrtelné nebezpečí. Stejný osud potkal otázku národní. Slova jako „vlastenectví“ nebo „kolektivní paměť“ byly označeny za přinejlepším nemódní a nezapadající do moderní evropské společnosti a v horším případě jako přímo nebezpečné. Proživání kultu národních mučedníků, tedy jak jsem popsal základní složka kolektivní polské zkušenosti byla pohrdavě označována za „národní nekrofilii“. Přísnost vůčí „nepřátelům demokracie“ byla propojená s neobyčejnou vstřícnosti a mírnosti k patologickým politickým a společenským jevům jako organizovaná kriminalita, korupce nebo beztresnost a privielgia pro bývalé funkcionáře komunistické státní bezpečnosti – jednalo se prý o nezbytné požadavky tolerancie a pluralismu a nevyhnutelné náklady spojené s kapitalistickou transformaci. Poláci měli tedy zapomenout na minulost – což velmi vyhovovalo postkomunistickým bossům a současně zapomenout na čerstvě znovuvybojovaný skrze Solidaritu jazyk etických kategorii popisu reality. Slavným projevem tohoto postoje se stalo volební heslo Kwasniewskeho: „Zvolme budoucnost“. Tak docházíme k závěru, který opět míří k formulovaným výše předpokladům: krize 3. RP je primárně krize mravní – její zdrojem je nevyřešení otázky viny za zločiny komunismu, z kterého pak vyplývá i neschopnost moci vymezit etické pravidla fungování demokratické společnosti.

Na průsečníků 3. základních axiomat veřejného života, které jsem popsal výše a v protikladu k těmto 2 konstitutivním rysům 3. RP musíme situovat současnou polskou národně – konservatitvní pravici. Nový předseda sněmovny Marek Jurek takto komentuje tento stav: „V roce 89 jsme získali nezávislost, nikoli však suverenitu, nevytvořili jsme silný stát, který by dokázal egzekvovat právo a veřejné dobro. Anarchie (jak právně-politická tak mravní) měla sloužit zájmům postkomunistické elity. 4.RP má právě sloužit nápravě tohoto stavu – její smyslem je vybudování státu silného, spravedlivého a kompletního.“ Z tohoto prohlášení lze vyabstrahovat základní charakteristiky: a) myšlenka silného státu opřeného o explicitně formulovaný mravní ethos; b) mravní obnova veřejné sféry skrze zúčtování s minulosti; k tomu bych ještě přidal za c) zahraniční politiku postavená na principu ochrany národního zájmu, nejenom v rovině konkrétních hmatatelných položek, ale také v rovině etické – především kolektivní pamětí.

Silný stát – Jaroslaw Kaczynski formuloval hlavní cíl vlády PiS jako boj proti „čtyřúhelníku“, jenž ovládal veřejný a ekonomický život 3.RP. Součástmi tohoto útvaru jsou „zástupci postkomunismu v politice, některé kruhy v byznesu, některé složky tajných služeb a některé součásí organizovaného zločinu“. Proto také se základní politický spor v Polsku – cokoliv by nehlásala média - neodehrává o vizi ekonomiky, otázku nezaměstanosti apod., ale o efektivní kontrolu nad rezorty justice, vnitra a nad tajnými službami. Právě spor o tyto rezorty zabránil vzniku koalice s liberály. Převzetí kontroly není cílem samo o sobě, ale má vést k „ozdravení státu“, vytvoření zcela nových základů jeho fungování, které by byly opřené o zásady „pravdy a spravedlnosti“.

Spojení „pravda a spravedlnost“ se vyskytuje v názvu super-výboru „Pravdy a spravedlnosti“, jehož předmětem působení by měla být – opět podle J. Kaczynskeho – „minulost“. Budování silného státu a mravní obnova je možná pouze skrze navrát k jazyku etických kategorii – a tedy k jasnému vymezení viny a neviny ve vztahu k minulosti: jak k aferám 3.RP tak ke zločinům komunismu.

Koncepce silného státu zahrnuje také myšlenku společného dobra jako nadřazené mechanismum trhu. Hlavní roli zde hraje – spíše než tendence socialistické, o nichž se mluvilo v médiích – vliv sociálního učení církve, s ústředním pojmem sociální solidarity a důrazem na ochranu rodiny. „Společensko-ekonomický program 4.RP má vznikat právě kolem otázky práv rodiny“ – abychom opět citovali nového předsedu sněmovny.

Konečně silný stát je nezbytnou podmínkou autentické ochrany základů mravního řádu národa (chápaného jako etické společenství) – v podmínkách pokračujícího útoku na základní součástí západní civilizace, také prostřednictvím nadnárodních organizaci, především OSN a EU. Podle zástupců PiS měla by nová ústava 4. RP mít „jednoznačně křesťanstský charakter“, který by měl být nejnom verbálně potvrzen v preambule, ale také přítomen v samotném dokumentu, např. v podobě zakotvení práva na život od početí do přirozené smrti a v jednoznačné definici manželství a rodiny.

Na závěr bych se chtěl podívat na způsob, jakým se výše uvedené paradigmata promítají do zahraničně-poltiických koncepci PiS.

Polské pravicové vnímání světa totiž do jisté míry nezapadá do schématů chápání mezinárodních vztahů v post-historické, integrující se Evropě. Prvním jevem, k němuž je nutné se vyjádřit je tzv. „historická politika“.

Staletí, během kterých se dějiny Polska snažil psát někdo jiný, vytvořila velikou citlivost pro "dějinnou pravdu". Pro národ, který byl postaven nikoli na realně existujících institucích, ale spíše jako duchovní společenství živých a mrtvých, byla otázka pamětí zcela ústřední. Polsko dobře zapadá do definice Hannah Arendt, která zdůrazňuje, že stát není pouze otázkou spravedlivé organizace konání, ale také organizace pamětí. Na druhou stranu zdůrazňovala v "porevolučním" období většina médii spíše potřebu hledání nové, evropské identity a jak náboženství tak vlastenectví ztotožňovala se zpátečnictvím, tmářstvím a zaostalostí. Mělo vzniknout nové liberální a agnostické Polsko, vhodné pro podmínky postmoderní společnosti. Poslední léta však znamenají návrat obou dimenzí identity do popředí a s tím spojený návrat "historické politiky". „Poláci rozhodli, že chtěji návrat kolektivní pamětí do veřejné sféry. V podmínkách znechucení každodenní politickou praxi 3.RP je tato paměť jedním ze způsobu na vracení důstojnosti.“- napsal politolog Marek Cichocki.

V dimenzi národní se jedná o vracení důstojnosti a hrdosti, v sféře mezinárodní – o reinterpretaci dějin dosud psaných pouze vítězy. Zatímco Evropa považuje tyto záležitosti za uzavřenou kapitolu, v Polsku se jedná o stále živou záležitost – pocit ukřivděnosti je znásoben tím, že nepochopení se strany Evropy je odebíráno jako pokrytectví – Francie a Německo si totiž svoji vizi dějin mocenský potvrdily, a nyni předstírají, že pouze Polsko má zájem na „hrabání se v minulosti“.

Už jsem se zmíňoval o otázce oslav výročí Varšavského povstání, dalším ukázkovým přikladem je odpoveď Kaczynského – starosty Varšavy na německé pokusy o zřízení Centra Odsunutých v Berlíně. Zahájil totiž ve Varšavě proces sčítání škod způsobených německou okupací města během války. Konečná mnohomiliardová částka má být zbraní proti případným nárokům vysídlených na polský majetek. "Chci budovat blízké vztahy mezi Poláky a Němci. Nelze ale měnit historickou pravdu, stírat rozdíly mezi vrahy a oběťmi," prohlásil Kaczyński už krátce po zvolení. Podobně vyznívá Kaczynského postoj k Moskvě – zde např. kritizoval účast Kwasniewskeho na oslavách výročí války v Moskvě, neboť svoji přítomnosti „schvaloval falešnou ruskou koncepci moderních dějin“.

Druhým aspekt zahraniční politiky polských konzervativců, který vzbuzuje nervozní reakce Evropy je jejich údajná konfliktnost a agresitivita vůči sousedům. Zde pro vysvětlení nejradší se odvolávám k modelu, který formuloval americký politolog Robert Kagan, tedy rozlišení mezi Hobbesovou a Kantovou koncepcí mezinárodních vztahů. Západní Evropa patří do kategorie Kantova "věčného míru", v němž dějiny skončily a otázky národní a státní suverenity přestaly mít význam. Naopak Poláci, stejně jako Američané, žijí stále ještě do jisté míry ve světě Hobbesova "boje všech proti všem", v němž je třeba za nezávislost bojovat a strategickou bezpečnost země neustále chránit. Z veliké části je to ovlivněno dějinami - boj za znovuzískání a uhájení suverenity byl pro Polsko hlavní náplní posledních téměř tří století. Druhým faktorem je geopolitická poloha země na hranicích s postsovětským prostorem, v němž Hobbesova pravidla vládnou dodnes, a také umístění mezi dvěma mocnostmi - Ruskem a Německem ("Polsko je jako Kristus, protože je ukřižováno mezi dvěmi lotry," říká starý vtip). Návrat k imperiální politice Putinova Ruska vede Polsko k výrazné angažovanosti na Ukrajině a v Bělorusku, které vytvářejí svého druhu "nárazníkovou zónu" nezbytnou k zajištění polské bezpečnosti. Stejně negativní reakce vyvolávají snahy Německa o posílení jeho postavení v EU, obsažené třeba v projektu euroústavy.

Není proto divu, že nejvýznamnějším zahraničně-politickým tématem kampaně se nestala otázka evropské integrace nebo revize spojenectví se Spojenými státy. Mnohém více emocí vyvolalo např. téma rusko-německého sbližování, jehož projevem se stalo podepsání dohody o výstavbě nového plynovodu, který se má - oproti původním plánům a navzdory vysokým finančním nákladům - vyhýbat polskému území. Varšava tento akt pochopila jako politicky motivované gesto nepřátelství a ohrožení polské bezpečnosti. Výtka byla adresována především Německu, které prý "porušuje princip solidarity mezi členskými státy". Tato kauza poukazuje na důvody polské vázanosti na Spojené státy: Amerika je pro Varšavu jediným garantem strategické bezpečnosti země ve vztahu k nestabilním oblastem na východě, především vůči Rusku. Varšava a Washington přemýšlejí v podobných kategoriích, zatímco "post-historická" Evropa nedává proti těmto hrozbám žádnou reálnou záruku. Potvrzením této strategie byla ukrajinská krize, kdy právě USA, nikoli Brusel, podpořily polské snahy o vyvážení ruského vlivu na politické dění v Kyjevě. Navíc existuje všeobecné mínění, že německá politika pod rouškou "umocňování integrace" vede ve skutečnosti k posilování dominance Berlína nad evropským kontinentem. "Když Německo může hájit a prosazovat své národní zájmy, proč bychom se my, ve jménu evropské integrace, měli vzdát těch svých?" táže se Kaczyński. Zdánlivá konfliktnost a nacionalismus polské pravice se tak jeví pouze jako logická odpověď na mezinárodní postavení země.

Pro shrnutí: polská varianta konzervatismu se možná kvůli specifickým dějinným zkušenostem odklání od standrardních kritérii evropské politiky. Na druhé straně pokud si odmyslíme mediální šum a nepřesné nálepky, kterých se Právu a spravedlnosti v posledních týdnech dostalo, najdeme v jejich programu afirmaci stejných základních elementů politického řádu, které konzervatitvní myšlení vždy provázely: státní autority, morálky zakotvené v křesťanském dědictví a suverenity národního státu ve vztahů k snahám o unifikaci v nadnárodní úrovni. Možná je zde více elementů konzervatismu integristického, typu řekněme španělského karlismu, a jisté rysy Schmittova decisionismu, spíše než modelu britského a amerického; nemyslím si však, že by to bylo nejpodstatnější. Konzervatismus byl v Burkově pojetí obhajobou tradice a evolučních změn. V současnosti, jak jsme se myslím shodli, nemůže už jit pouze o „zpovolňování“ proměn, ale o obhajobu základních stavebních kamenů západní civilizace: rodiny, práva na život, svobody svědomi. Spojení „konzervatitvní revoluce“ dostává najednou v celku zřejmý význam.

A že je to právě obhajoba těchto základních stavebních kamenů, která liberální levici nejvíce vadí na nové polské vladě - dobře napovídá citace z komentáře v The Guardian: „Společenský konzervatismus, názory procírkevní, protipotratové a nepřátelské vůči homosexuálům se vůbec neshodují s ambicemi Polska připojit se k špičce moderních evropských států“ –. Myslím že můžu s čistým svědomím jménem polských konzervatistů prohlásit, že pokud přislušnost ke klubu „moderních evropských států“ znamená vzdát se těchto zásad – naše odpoveď je krátká: „Ne, díky“.

Přednáška, která zazněla na konferenci Podoby Konzervativizmu organizované Konzervativnim institutem M.R.Štefánika 12.11.2005, text byl původne publikovan ve slovenské Revue Impulz, cislo 4/2005