Kterak pan profesor Halík dialogoval, až se exkomunikoval
Autor: Jiří Stodola | Publikováno: 13.01.2010 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Tomáš Halík: Bůh, který by byl dokazatelný, by nebyl hoden mé víry. Gratuluji, pane profesore! Právě jste se dopustil hříchu proti víře zvaného hereze. Za veřejné zastávání hereze stanovuje kanonické právo trest exkomunikace latae sententiae. Vítejte ve společenství Ivana Štampacha… Katolická církev totiž jako dogma definovala: Jestliže někdo říká, že jeden a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu skrze to, co bylo učiněno: anathema sit. (Dei Filius, dokument 1. vatikánského koncilu)

Říká se: kdo s čím zachází, tím také schází. Pokud se někdo vybavuje s bezvěrci tak, že přistupuje na jejich způsob myšlení, místo aby jim ukazoval, v čem se hluboce mýlí, a hlásal jim Krista, může zanedlouho jako bezvěrec skončit. O tom se mohl přesvědčit brilantní dialogizátor páter profesor Tomáš Halík, který se pustil do debaty na stránkách přílohy Lidových novin s předsedou ústavního soudu Pavlem Rychetským, který přestože je mužem jistě vzdělaným, přišel nedávno s tisíckrát vyvráceným argumentem o neslučitelnosti existence zla na světě a Boží všemohoucnosti.

Rychetský ovšem neměl ani tolik smyslu pro filosofickou abstrakci, aby hovořil o zlu vůbec. Podle něj je Boží všemohoucnost neslučitelná s jediným zlem v lidské historii – totiž s nacistickými plynovými komorami. Podle této logiky neměli Kristovi učedníci, kteří viděli Boha přibitého na kříž, ani křesťané předhazovaní lvům za císaře Nerona důvod k pochybnosti o Boží  všemohoucnosti, takovéto pochybnosti vyvstaly až ve dvacátém století s příchodem jedné z mnoha genocid v dějinách lidstva.  Čím je tato genocida tak významná, že otřásá lidskou vírou více než celá řada genocid předchozích a následujících, není zřejmé. Nicméně pro pana Rychetského by byl Bůh zločinec, pokud by nezabránil právě této.

S člověkem této intelektuální výše se profesor Halík pustil do dialogu. Už od samého počátku dělá tu chybu, že místo, aby Rychetského nesmysly vyvracel, přijímá je a staví se na Rychetského stanovisko, pouze je relativizuje a ukazuje, že vše není tak jednoznačné (ostatně to Halík s oblibou dělá i ve věcech víry). Na místě je otázka, co takovým postojem Halík sleduje? Rychetskému dává částečně zapravdu, takže ten může zůstat v klidu na svém, a věřící čtenáře nijak ve víře neposílí. Nabízí se odpověď, že za Halíkovým snažením nebude nic jiného než snaha blýsknout se před světem, aby si svět řekl: vida, věřící, se kterým se dá bavit. Ovšem to není nic nového, to je Halík, jak ho známe, který má již vlastní odměnu. Horší je, co přichází asi v polovině rozhovoru. Pro ilustraci si uveďme doslova celou inkriminovanou pasáž:

Pořád mluvíme o Bohu jako o realitě, ačkoliv o tom neexistuje jediný důkaz. Není Bůh jen poetický název pro přírodní zákony?   A bible jen originální literární dílo?  ptá se nešťastná redaktorka Alena Plavcová. Pochybuji sice, že by paní Alena měla jasno v tom, co to znamená termín “důkaz”, nicméně popřít jeho existenci se nezdráhá. Člověk téměř touží povzdechnou si s jedním reklamním sloganem, který říká: když něco neznáte, neznamená to, že to neexistuje. Rovněž je podivuhodné, proč je podle paní Plavcové slovo “Bůh” poetičtější než slovo “přírodní zákony”.

Zanechme však těchto sarkasmů a soustřeďme se na to, co přijde jako odpověď z úst katolického kněze, protože to je opravdu neuvěřitelné.

Tomáš Halík: Bůh, který by byl dokazatelný, by nebyl hoden mé víry.

Gratuluji, pane profesore! Právě jste se dopustil hříchu proti víře zvaného hereze. Za veřejné zastávání hereze stanovuje kanonické právo trest exkomunikace latae sententiae. Vítejte ve společenství Ivana  Štampacha… Katolická církev totiž jako dogma definovala:

Jestliže někdo říká, že jeden a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu skrze to, co bylo učiněno: anathema sit.  (Dei Filius, dokument 1. vatikánského koncilu)

Jestliže Boha nepoznáváme přímo, ale skrze to, co učinil, a přesto ho poznáváme s jistotou, znamená to, že o Boží existenci musí existovat důkazy. A také existují, což je zřejmě překvapující nejen pro paní Plavcovou, ale také teologa Halíka.

Dále profesor Halík pokračuje prapodivnou tezí o víře: Víra nedává člověku jistotu, ale učí ho žít s tajemstvím.

 Snad každý, kdo se trochu zabýval teologií ví, že víra naopak dává člověku absolutní jistotu, protože jejím garantem je autorita Boha, který se zjevuje, ačkoliv k víře člověk není nucen evidencí, ale k jejímu přijetí dochází díky svobodnému rozhodnutí vůle za pomoci Boží milosti.

Není divu, že těmto myšlenkám Pavel Rychetský, který je redaktorkou představován jako kacíř, přitakává. Jsou totiž kacířské.

Pavel Rychetský: Já to vlastně vnímám podobně. Prostě pan profesor pro mně nemluví o Bohu, ale o dobru a symbolech. 

Rok  2009 pater Halík zakončil skutečně velkolepě. Ve snaze dialogovat s bezvěrcem ukázal, že sám má s vírou značné problémy. Ostatně není se čemu divit: kdo s čím zachází, tím také schází. Tomuto knězi bych doporučil místo neplodného vedení dialogu a získávání lidí pro svoji prapodivnou věrouku, aby se zamyslel nad stavem své vlastní víry.

http://cirkev.wordpress.com/