Všichni jsme přeci Czech aneb české hokejové „národovectví“
Autor: Aleš Kuna | Publikováno: 25.02.2010 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Národní hrdost nebo její absence je vidět každý den, především v detailech. Nápis Czech Team, zbytečný velký státní znak namísto tradičního lva a mumlání státní hymny sportovci a polovicí fanoušků jsou skutečnými symptomy zašlého vlastenectví, proti jehož výuce na školách by se dnes postavila bohužel každá parlamentní strana. Přitom nedostatek národní hrdosti se promítne ve finále ve více aspektech života, nejen ve fandění. Korupcí počínaje a ztrátou osobní hrdosti při životě na sociálních dávkách konče. Ale proč se nad tím rozčilovat že? Ráno po pivu bude zase české vlastenectví o něco slabší, koneckonců při hymně se u piva taky nevstávalo

Při každé olympiádě se vyrojí spektrum komentářů, které se nad touto moderní tradicí pozastaví, zapřemýšlí a vyplodí obvykle odsuzující závěr. Je to ještě olympiáda? Co má společného s tou antickou? Je vhodné zapalovat pochodeň, když tento zvyk zavedlo hitlerovské německo? Jak moc škodí moderní chemie zdraví sportovců, kteří ji využívají v mezích pravidel i za nimi?

Často se však autoři komentářů nechají unést tím, co nám olympiáda a její reklama namlouvá. A pomáhají jí v tom třeba i moderátoři České televize. Letošní zimní soutěže ve Vancouveru otevřela přehlídka tradice multikulturní totality v Kanadě. Po zahajovacím ceremoniálu jakoby divák ani nesledoval olympiádu v bývalé britské kolonii, ale jakousi „eskymádu“. Komentář, kterým ceremoniál opatřil moderátor ČT (autorem „průpovídek“ ale bude v originále spíše oficiální centrum pro PR (public relations, nikoliv PRopaganda)), dával nám zažít, jaké to jednou bude, až konečně národy celého světa vyhrají svůj boj za světový mír a vyrazí vstříc světlým zítřkům, kdy se bude bojovat jen na bruslích či hůlkami.

Jenže realita je jiná, a to dávno. Nechci odbíhat k porovnávání antického a moderního ducha, narozdíl od mnoha komentátorů a dva tisíce let mrtvých starých Řeků o tom prvním nevím zhola nic. Ovšem moderní olympiáda má své začátky v době blízké, kdy nacionalismus v různých formách hýbal Evropou. Národy se poměřovaly navzájem, ve sportech i umění (čeští obrozenci soutěžili v básnických olympiádách s německými romantiky, a nejen na dálku, ale i při jakýchsi bardských hrách). Nebudovaly společnou Evropu, ale ukazovaly ostatním své svaly i mozkové závity. Tehdy, za takového ducha ve společnosti, vznikly moderní olympijské hry. Často omýlaný baron de Coubertin by možná při dnešních ceremoniálech běhal v psychotickém záchvatu nad marnou prací nahý po stadionu.

Národní a vlastenecký, nikoliv internacionální, byl i baronův velmi romantický, a v rámci rekonstrukce antického přístupu nepovedený, sen o moderním sportovním zápolení. Hitlerovská olympiáda jej sice dezinterpretovala, ale o nic víc, než eskymáda ve Vancouveru nebo komunisticko-mafiánská letní přehlídka síly, štěstí a obecné nadřazenosti čínského lidu.

Státům, komerčním společnostem a mnohým dalším slouží olympijské hry dobře k propagaci či reklamě. A zaplatí to na svých daních občané pořadatelského státu. Olympijské politicko-ekonomické elity jsou právě ty, které mají patent na tzv. olympijského ducha, ať již je to duch rasový, multikulturní nebo značkový. Jenže před televizemi se mnohdy odehrává, třeba jen v tichu, divákovo naplněné vlastenectví. V různých formách, od plochého a krátkodobého (kterým trpíme především my, Češi) po přirozeně živé, vybuzené a kontinuální. Stačilo jen udělat jakousi sondu vox populi při zápasu v ledním hokeji Česko - Rusko nebo USA - Kanada (ano, i Kanaďané jsou schopní nemít trochu rádi jiné národy, tedy hlavně Američany). U ostatních sportů možná nejde o víceméně otevřené nepřátelství, ale hokej je pro nás Čechy národním sportem. Ne snad proto, že by jej hrál každý, ale má svou politickou historii, od perzekuce národního týmu nacisty po legendární porážku sovětské sborné po druhé okupaci.

Národové mnozí tak na olympiádě skrze své sportovce nebojují za světový mír, ale ukazují svou hrdost. Pro sportovce samotné to je často spíše vrchol sezóny, který narozdíl od mistrovství světa přichází jednou za čtyři roky, a proto jsou zlaté medaile tak cenné. Jsem za ně rád a sám olympiádu vnímám především jako sportovní událost. Velkou část sportovců podporuje stát přímo jako své zaměstnance, např. vojáky, a proto mají diváci a daňoví poplatníci právo za tyto peníze požadovat reprezentaci svého národního státu na úrovni.

Zde se dostávám k nejpalčivější, málo diskutované situaci reprezentantů Česka. Ten, kdo trpí vlastenectvím (nejen uměle hokejem vyvolaným), musí trpět o to víc, když na dresech českých olympioniků vidí nápis Czech Team. Hokejové dresy z Nagana dokonce nesly jen nápis Czech, což navíc nedává ani v onom cizím jazyku smysl (jakoby na nich bylo jen slovo „český“). Rozhlédnete-li se po ostatních reprezentacích, najdete v naprosto drtivé většině (s výjimkou těch států, jenž nepoužívají latinku) nápisy v rodných jazycích. Čteme tak na prsou nápisy nejenom Canada, ale také Deutschland, Norge, Suomi, Polska či Latvija. Jen hrdí Češi nosí nápis Czech Team v angličtině. Není to trapné? Není to symptom toho, jak prázdné a slabé je české vlastenectví, které v porovnání s ostatními státy prakticky neexistuje? Vždyť mnoho cizinců si na nás všímá především toho, jak moc nám chybí každodenní národní hrdost.

Podobně je to pak se symboly naší státnosti. Velký státní znak, tedy z nějakého důvodu dva (!) dvojocasí lvi a moravská a slezská orlice, je možná vhodný jako vyjádření oficiálních vztahů mezi Čechy, Moravany a Slezany. Není ale v žádném případě vhodný pro prezentaci národa navenek. Armáda to již pochopila, na strojích je obvykle jen samotný, lehce zapamatovatelný, zřetelný a hlavně historický lev. Drtivá většina sportovců v našich dějinách přeci reprezentovala „se lvíčkem na prsou“. Nechci tady napadat velký státní znak, novotu po sametové revoluci. Jde ale o to, že utratí-li naše zem za propagaci pestrobarevným fontem českého předsednictví EU, proč zahazuje vysoce vděčný symbol vytvořený českou heraldikou? Není i to známkou, jak politickým elitám a sportovním funkcionářům o naši zemi ani moc tak nejde? Dokonce i sportovcům, kteří při naší hymně (jedné z mála na světě, která je zároveň i vysoce kvalitní hudební skladbou narozdíl od nevkusných maršů apod.) civějí do země a odmítají zpívat (slova snad znají, proboha!)? Často si postesknu, když vidím a slyším anglické fotbalové fanoušky. Chorály, kterými fandí, jsou drsné ale dobře složené a provedené. Pokusy o českou fotbalovou i hokejovou hymnu skončí bohužel fiaskem typu „zelená je tráva, Tonda góly dává“. Nelíbilo by se vám například vzít s sebou na hokejový zápas tympán a zadunět pár ran ze Smetanova Tábora? Možná by to pomohlo našim a zahnalo cizáky, myslím samozřejmě sportovce.

Národní hrdost nebo její absence je vidět každý den, především v detailech. Nápis Czech Team, zbytečný velký státní znak namísto tradičního lva a mumlání státní hymny sportovci a polovicí fanoušků jsou skutečnými symptomy zašlého vlastenectví, proti jehož výuce na školách by se dnes postavila bohužel každá parlamentní strana. Přitom nedostatek národní hrdosti se promítne ve finále ve více aspektech života, nejen ve fandění. Korupcí počínaje a ztrátou osobní hrdosti při životě na sociálních dávkách konče. Ale proč se nad tím rozčilovat že? Ráno po pivu bude zase české vlastenectví o něco slabší, koneckonců při hymně se u piva taky nevstávalo (nejde jen o zlatou medaily či výhru, jde o to, že hraje naše národní hymna). Jsme totiž „hrdí na to, že jsme Czech“.

 

Poznámka nakonec: Podobně jako s Czech Team je to s projevy některých „vlastenců“ s krátkými účesy. Má-li někdo na sobě třičko s červenou, bílou (to je v pořádku) a navíc černou barvou a nápisem Bohemia psaným švabachem, žádný skutečný vlastenec jej snad ani nepozdraví.

 

 

 

ČECH!, ne CZECH!

 

Soubor:Small coat of arms of the Czech Republic.svg