Konec demokracie aneb nadvláda marginálních skupin
Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 01.02.2006 | Rubrika: Kulturní válka
Ilustrace
Může snad existovat nějaký antihomo klub, který by v daném případě měl stejné možnosti vystupovat v televizi a vyzval účastníky soutěže, aby volili někoho jiného než Dobrovského? Určitě ne, protože by to byla netolerance a všichni vládnoucí levicoví liberálové, počínaje bývalým prezidentem a konče samozvanými obhájci „lidských práv“ by to zavrhli jako xenofobii, z EU by nám hrozili prstem a byly by další neudržitelné tlaky.

Tolerance vůči odlišnosti menšin je vlastně dobrovolné vzdání se nějakých práv většiny. Vždy, když marginální skupina prosadí nějaká svoje „práva“, většina je do nějaké míry ztratí. To obvykle příliš nebolí, neboť většina je početná a unese to. Někdy se ani proti tomu nijak nebrání. Jenže dobrovolnost se vytratila. V levicově liberálním řádu, který dnes panuje v českých zemích, je stále prosazován Evropskou unií vzor vnucené tolerance. Tolerantní být tedy musíme, i kdyby se nám to nelíbilo a většina byla proti. To je diktát, který nezapadá do demokratického principu.

Marginální skupiny mají svoje mocenské pozadí. Všimněme si proč zvítězil v soutěži VyVolení gay Vlado Dobrovský, a to zrovna v době, kdy se projednával v parlamentu zákon o registrovaném partnerství? Když jsem se ptal lidí, kteří pořad sledovali, měli obvykle jiné favority. Dá se předpokládat, že marginální skupina gayů prostě drží při sobě. Nechci zde tvrdit, že je to lobby sahající od parlamentu až k médiím. Asi to bylo jen tak, že Dobrovský prostě vyslal signál všem homosexuálům, aby pro něj hlasovali. Menšina může zvítězit nad většinou, prostě proto, že je semknutá a většina nemá opačnou rovnocennou možnost. Proč ji nemá? Prostě proto, že taková možnost je s hlediska vnucené tolerance vlastně zakázaná a nepřípustná. Může snad existovat nějaký antihomo klub, který by v daném případě měl stejné možnosti vystupovat v televizi a vyzval účastníky soutěže, aby volili někoho jiného než Dobrovského? Určitě ne, protože by to byla netolerance a všichni vládnoucí levicoví liberálové, počínaje bývalým prezidentem a konče samozvanými obhájci „lidských práv“ by to zavrhli jako xenofobii, z EU by nám hrozili prstem a byly by další neudržitelné tlaky. Jak by se předpokládalo v pluralitním systému, každá skupina by měla být kompenzována nějakou antiskupinou opačných názorů se stejnými právy. Pravou demokracii založenou na pluralitě už levicoví liberálové, neochvějně kráčející k byrokratickému systému a vládě evropských úředníků, zavrhli. Přitom hlasování VyVolených není jediný příklad. Kolikrát už byl předložen zákon o registrovaném partnerství homosexuálů, kolikrát to už parlament zavrhl, a stále se to vrací. Jaké jsou mediální propagace k takovému marginálnímu problému, který ani pro homosexuály samotné není potřebný – vždyť i heterosexuálové, pokud nechtějí založit rodinu, sňatky neuzavírají a žádné registrované partnerství nepotřebují.

Dalším příkladem může být pomník rómského holocaustu v Letech. Je pochopitelné, že Rómové chtějí mít svůj pomník holocaustu, kde by dokazovali, že Češi se na nich dopouštěli násilí. Potom by měli argument k dalšímu morálnímu vydírání, až by se historie opravdu vytratila v myslích lidí, mohli by chtít třeba nějaké odškodnění, pozitivní diskriminaci apod. Žijí v českém státě. Němci jim za opravdový holocaust, na nich páchaný v Osvětimi a jinde, nic nedají, a tak je nutno přesvědčit Čechy, že oni jsou minimálně spoluviníky. Ve skutečnosti je to velmi sporné a účast českých dozorců, jako nějakých podřízených vykonavatelů nacistické vůle, problematická a minimální. Ale, kde je opravdu demokratický a občanský odpor proti takovému zkreslování historie? Otevřeně se bojí kdokoliv postavit proti polopravdám a podsunutým názorům.

V dané souvislosti si můžeme položit otázku: kdo je vlastně menšina? Co charakterizuje menšinu a co většinu? Je to jen počet příslušníků? Víme, že počet příslušníků má význam jen při volbách. Mocenský vliv se nerovná počtu příslušníků. Jednoduchým příkladem je skupina miliardářů, velmi málo početná a přitom velmi mocná.

Skupina homosexuálů je taktéž velmi silná. Jsou mezi nimi význační lidé, význační podnikatelé, umělci. Je to hlavně proto, že nejsou zatíženi rodinným fenoménem. Nemusí se starat o děti, nemusí vkládat prostředky do výchovy dětí. Nemusí mít mateřskou dovolenou, opustit zaměstnání atd. Víme, že lidé, kteří založí rodinu, mají několikeré výdaje: jednak vyšší finanční náklady, jednak časovou vytíženost nedovolující se věnovat plně zaměstnání nebo obhajobě svého postavení nebo spolkové činnosti, jednak ztrátu, která vzniká ženě tím, že opustí zaměstnání nebo se mu nevěnuje naplno. Proti svobodným náhle nastává obrovský rozdíl, který těžko zohlední nějaké statistiky. Kdo z principu rodinu nemá, ani s ní v dalším životě nepočítá, má obrovské výhody a společnost jej téměř hýčká. Snadněji se může stát slavným a majetným. Protože majetek nemusí shromažďovat, aby zajistil potomstvo, může jej použít na nějaký jiný účel, třeba na boj za zrovnoprávnění sexuálních orientací.

Kdo je vlastně za daných okolností silnější? Kdo je vlastně mocenská většina a kdo menšina? Kdo potřebuje ohledy a pomoc společnosti? Z menšiny se stává mocenská většina a opačně.

Rómové zase mohou využívat podporu ze zahraničí, o tom samozřejmě nechci spekulovat, ale zdá se pravděpodobné, že i Němci by rádi viděli pomník rómského holocaustu v Letech, aby se jejich vina rozmělnila a částečně přenesla na Čechy.

Vidíme, že pojem tolerance menšin, tak jak jej podávají levicoví liberálové ve své ideologii, je naprosto mimo realitu.

Závěrečná otázka tedy zní: Chceme demokracii nebo nadvládu marginálních skupin? Oboje není možné, v demokracii se musí menšina přizpůsobit. Jen režim na demokracii si pouze hrající, může zajistit marginálním skupinám jejich převažující vliv. Jak demokratický je vlastně režim, ve kterém žijeme? Vládnou úřednické struktury podle levicově liberální ideologie, politicky nekorektní názory jsou bez ohledu na skutečný obsah zařazeny do nějaké ostrakizační škatulky – nacionalizmus, xenofobie, náboženský fundamentalizmus, konzervatizmus a pod., aniž by se s nimi věcně polemizovalo, neboť by se mohlo stát (ve většině případů určitě), že by se v soutěži argumentů odkryla skutečnost, že nejde ani o nacionalizmus, ani o fundamentalizmus, ani o zaostalý konzervatizmus, ale o zodpovědný přístup ke společenským problémům a k budoucnosti národa.

Tzv. demokratický deficit, jak je podáván v souvislosti s vládou EU, je jen slabým odvarem problému mnohem hlubšího. Není prosazování marginálních skupin, podezřele snadná ostrakizace protichůdných názorů, vrcholkem ledovce, který zatím jen jemně naznačuje, že pod hladinou se přibližuje nebezpečný korpus nové totality?

/redakčně kráceno/