Židovský „neoreakcionář“ Finkielkraut a muslimský extrémismus
Autor: Alice Marxová | Publikováno: 07.02.2006 | Rubrika: Kulturní válka
Ilustrace
Ve Francii by hrozně rádi umenšili nepokoje jen na jejich sociální rozměr, viděli v nich revoltu mládeže z předměstí proti jejich situaci, proti diskriminaci, kterou trpí, proti nezaměstnanosti. Problém je ale v tom, že většina té mládeže jsou černoši nebo Arabové s muslimskou identitou. Podívejte, ve Francii je spousta jiných přistěhovalců a jejich situace není o nic snazší – jsou tu Číňani, Vietnamci, Portugalci – a oni se nebouří.

Anglická edice izraelského deníku Ha'arec věnovala v poslední době hodně prostoru význačnému francouzskému židovskému filosofu Alainu Finkielkrautovi (56), autoru řady knih (Destrukce myšlení, Hlas, který přichází z druhého břehu a další). V posledních letech, po vypuknutí druhé intifády a zvýšení antisemitismu ve Francii, se Finkielkraut ve svých článcích, studiích a rozhlasových programech soustřeďuje především na judaismus a jeho význam v moderním světě (rozhovor s ním viz Rch 8/ 2000); současně patří k vůdcům boje proti antisemitismu ve Francii, kde je jedním z předních obhájců Izraele a jeho politiky. V listopadu 2005 s ním redaktoři Ha'arecu udělali rozhovor, v němž hovořil o tom, co si myslí o příčinách muslimských nepokojů ve Francii na podzim loňského roku a jejich reflexi ve francouzském tisku.

JACÍ JSOU TO VLASTNĚ FRANCOUZI

Tak zněl název celého interview a jedno z jeho zásadních témat. Na otázku redaktorů Ha'arecu „Spousta z těch mladíků říká, že jejich problém spočívá v tom, že se necítí být Francouzi a že Francouzi je ani tak nevnímají“ Finkielkraut odpověděl: „Problém je v tom, že potřebují, aby se cítili jako Francouzi. Pokud přistěhovalci říkají ¸Francouzi, když mluví o bílých, pak jsme ztraceni. Pokud je jejich identita někde jinde a žijí ve Francii jen z utilitárních důvodů, pak jsme ztraceni. Musím přiznat, že i Židé začínají používat tento obrat. Slýchám, jak říkají ¸ti Francouzi, a nemůžu to vystát. Říkám jim – jestli je pro vás Francie jen záležitostí prospěchu, ale vaše identita je judaismus, pak k sobě buďte upřímní: Máte přece Izrael. Je to opravdu velký problém – žijeme v post-národnostní společnosti, v níž je stát pro každého jen velká, užitečná pojišťovna.“

Po interview se proti jeho názorům zvedla v médiích bouřlivá vlna kritiky. Například týdeník Nouvel Observateur věnoval hlavní téma čísla „neoreakcionářům“. Na titulní straně otiskl Finkielkrautovu fotografii a titulek se zněním, že on a jeho kolegové zhoršili společenskou propast v zemi. Jiní mluvili o tom, že Finkielkraut mluví ve stejném duchu jako francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy, filosof André Glucksman a historik Pierre-André Taguieff. Všichni byli označeni za příslušníky pravicového křídla současné Francie. Vzhledem k tomu, že se v rozhovoru zmínil o etnické příslušnosti vandalů (mluvil o „černoších, Arabech a muslimech“), hrozila mu též řada žalob za „rasismus“. Filosof byl terčem kritiky přes dva týdny. Nakonec se zavřel doma a odmítal jakoukoli komunikaci s novináři.

Dříve než budeme stručně charakterizovat, co v rozhovoru Finkielkraut ještě řekl, je dobré si připomenout, že francouzský tisk psal o nepokojích na pařížských předměstích především jako o ekonomickém problému, jako o v podstatě pochopitelné násilné reakci na tvrdé hospodářské podmínky a diskriminaci, jež musejí přistěhovalci z arabských a afrických zemí ve Francii snášet.

NENÁVIST K ZÁPADU

Finkielkraut ovšem mluvil jinak: „Ve Francii by hrozně rádi umenšili nepokoje jen na jejich sociální rozměr, viděli v nich revoltu mládeže z předměstí proti jejich situaci, proti diskriminaci, kterou trpí, proti nezaměstnanosti. Problém je ale v tom, že většina té mládeže jsou černoši nebo Arabové s muslimskou identitou. Podívejte, ve Francii je spousta jiných přistěhovalců a jejich situace není o nic snazší – jsou tu Číňani, Vietnamci, Portugalci – a oni se nebouří. Takže je zřejmé, že povaha těchto nepokojů je etnicko-náboženská.“ […] „Ty nepokoje jsou namířeny proti Francii jako bývalé koloniální mocnosti, proti Francii jako evropské zemi. Proti Francii s její křesťanskou a židovsko-křesťanskou tradicí.“ Finkielkraut dále hovořil o tom, že ještě víc než „tato nenávist k Západu“ ho trápí internacionalizace francouzského vzdělávacího systému, jež se projevuje snahou o pochopení pramenů násilí vůči evropské civilizaci, „postkoloniálním“ smýšlením, které je vlastní i francouzské levici a vytváří infrastrukturu pro nový antisemitismus. „Také ve Spojených státech jsme svědky islamizace černých. První, kdo tvrdil, že Židé hráli ústřední roli ve vytvoření otroctví, byl Američan Louis Farrakhan. A hlav¬ní mluvčí této ideologie v dnešní Francii je Dieudonne [černý zpěvák známý svými antisemitskými výroky]. On je dnes pravým patronem francouzského antisemitismu, ne Le Penova Národní fronta. Jenže ve Francii, místo aby se proti způsobu projevu vystupovalo, se v podstatě dělá to, co on žádá: školy mění výuku o koloniální historii a o historii otroctví. Koloniální historie je vykládána výlučně negativně. Už se neučí o tom, že koloniální plán měl v zadání také vzdělávat, přivést civilizaci divochům. Mluví se jen o snaze vykořisťovat, dominovat a rabovat.“

NÁSILÍ JAKO BĚŽNÁ PRAXE

Finkielkraut mluvil v interview i o své rodině: „Narodil jsem se v Paříži, ale jsem syn polských přistěhovalců. Otce deportovali z Francie. Jeho rodiče byli deportovaní a zahynuli v Osvětimi. Otec se z Osvětimi vrátil do Francie. […] To, co tato země udělala mým rodičům, je mnohem horší než to, co dělá Afričanům. Co udělala Afričanům? Jen to dobré. Mého otce na pět let poslala do pekla. Ale mí rodiče mě nikdy nevychovávali v nenávisti.“

Filosofa se nakonec zastal sám ministr vnitra Sarkozy, kterého tisk sice též kritizoval za tvrdý postup vůči rebelům, nic¬méně jeho nekompromisní postoj byl nakonec všeobecně oceněn. „Co od něj chcete?“ oslovil ministr představitele médií. „Pan Finkielkraut se necítí povinen následovat monolitické myšlení řady intelektuálů, kteří způsobili to, že Le Pen získal ve volbách 24 procent hlasů…“ Finkielkraut se za svá slova v rozhovoru omluvil v deníku Le Monde. Díky tomu si udržel svá pravidelná vystoupení v rozhlase, na kanále France Culture a v židovském rádiu – sledovanost jeho pořadů prý výrazně stoupla. Lze jen doufat, že se nenaplní temná vize francouzské budoucnosti, s níž svůj kritizovaný rozhovor ukončil: „Nevím, co se bude ve Francii dít. Jsem zoufalý. Kvůli nepokojům a kvůli tomu, jak o nich hovoří média. Nepokoje ustoupí, ale co to znamená? Nebude to návrat ke klidu, ale k násilí jako běžné praxi.“

Podle www.haaretz.com zpracovala Alice Marxová

převzato z časopisu Roš Chodeš leden 2006
/titulek redakce/