Euroústava nenahradí tisíce směrnic
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 15.12.2004 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Nelze souhlasit ani s názorem, že euroústava suverenitu neomezuje. Nahrazení konsensu všech členských zemí v některých oblastech hlasováním kvalifikovanou většinou není jen technická věc, jak píše Martin Komárek. Atributem suverenity státu je možnost rozhodnout o svém osudu.

Martin Komárek v článku „Jsi proti? Řekni mi proč“ (MFD 11. 12. 2004) hodnotí euroústavu z pozice jejího obhájce. Opakuje však některé omyly, které se na veřejnost ze strany eurooptimistů v poslední době začínají přímo valit.

V rozporu se skutečností je například sympaticky vyhlížející tvrzení, že Smlouva o ústavě pro Evropu „shrnuje zákony, které měly ne čtyři sta, ale osmdesát tisíc stránek, což je solidní zeštíhlení.“ Bylo by, kdyby ústava tyto desetitisíce euronorem opravdu nahradila. Jenže tomu tak není. V článku IV-438 ústavní smlouvy se totiž uvádí, že akty orgánů a institucí EU (směrnice, nařízení atd.) zůstávají v platnosti i po vstupu euroústavy v účinnost.

Nelze souhlasit ani s názorem, že euroústava suverenitu neomezuje. Nahrazení konsensu všech členských zemí v některých oblastech hlasováním kvalifikovanou většinou není jen technická věc, jak píše Martin Komárek. Atributem suverenity státu je možnost rozhodnout o svém osudu. V případě konsensu tak každý členský stát může odmítnout, co pro jeho občany není výhodné. Při hlasování, v kterém může být jednotlivá země přehlasována ostatními a musí se podřídit, je tedy popřen základní princip suverenity, ať již to hodnotíme kladně či záporně.

Nanejvýš polemická je Komárkova teze, že v Nice byly menší a střední státy v otázce hlasovacího systému „nespravedlivě zvýhodněny.“ Ano, podíl hlasů, který jim byl přidělen, byl nepatrně vyšší, než podíl jejich obyvatelstva. Budeme-li EU považovat za jeden stát s jedním politickým národem, jsou takové rozdíly v počtu hlasů jejích jednotlivých „regionů“ opravdu nespravedlivé. Ale členské státy Unie jsou smluvními stranami, subjekty mezinárodního práva. Z tohoto pohledu je hlasovací systém z Nice (a tím spíše systém dle euroústavy) nespravedlivý právě k menším a středním státům. Proč? Protože smluvní strany si mají být rovné. Uzavře-li malá Česká republika smlouvu s obrovským Ruskem, nemají Rusové žádnou právní výhodu jen proto, že jich je více. Uzavře-li drobná stařenka obchodní smlouvu s dvoumetrákovým kulturistou, nemá onen playboy před zákonem žádnou výhodu z důvodu své velikosti. Smluvní strany se vždy těší stejné právní ochraně a rovným právům. Smlouva z Nice však dává několikrát více hlasů velkým státům než těm menším. Proto lze tvrdit, že není nespravedlivá ke státům velkým, ale k těm malým. Euroústava tuto nespravedlnost jen prohlubuje.