Souhlasím s Bártou. Jedině pokuty dle výše příjmu mají smysl
Autor: Jiří Zahrádka | Publikováno: 04.09.2010 | Rubrika: Reakce
Ilustrace
Ivo Strejček jr. v článku „Vymění Vít Bárta maserati za starou škodovku“ (Euportál, 2. 9. 2010) odmítl návrh ministra Bárty na progresivní pokuty. Nemohu jinak, než jeho argumenty odmítnout. Ne proto, že bych byl nadšený z Věcí veřejných, ale proto, že k podobnému systému jsem došel již dříve ve svých úvahách o řešení nedostatků v našem správním systému a nyní jsem mile překvapen, že v některých evropských zemích je dokonce již zaveden.

Ivo Strejček jr. v článku „Vymění Vít Bárta maserati za starou škodovku“ (Euportál, 2. 9. 2010 http://www.euportal.cz/Articles/6498-vymeni-vit-barta-maserati-za-starou-skodovku-.aspx ) odmítl návrh ministra Bárty na progresivní pokuty. Nemohu jinak, než jeho argumenty odmítnout. Ne proto, že bych byl nadšený z Věcí veřejných, ale proto, že k podobnému systému jsem došel již dříve ve svých úvahách o řešení nedostatků v našem správním systému a nyní jsem mile překvapen, že v některých evropských zemích je dokonce již zaveden.

Sankce není náhrada škody

Základním problémem je podle mě nepochopení smyslu pokuty jako institutu. Mnoho z nás ji vnímá jako náhradu za škodu. Když chudák rozbije okno sousedovi, je správné, aby mu škodu za okno uhradil ve stejné výši, jako když stejné okno stejnému sousedovi rozbije boháč. O tom není sporu. Na rozdíl od úhrady způsobené škody je však smysl pokuty jen a pouze v demotivaci pachatele, resp. přestupce.

Když pojedete 160 km/h a policie vás zastaví, dostanete pokutu za překročení rychlostního limitu. A to i tehdy, když jste nikde nebourali a žádnou škodu jste nezpůsobili. Jaký je tedy smysl takové pokuty? Jen a pouze v tom, aby odradila od pokračování v činnosti, která je v rozporu se zákonem. Pomineme-li příjem státního rozpočtu, tak jiný smysl pokuty nemají. A v tom je jádro problému: většina lidí asi souhlasí se systémem pokut za přestupky. Má-li však být takový souhlas racionální a nikoli emotivní, pak musí být racionální i institut pokuty jako takový. S ohledem na výše uvedené, pokuta musí mít demotivační charakter.

Když pětitisícovku za přestupek zaplatí člověk s invalidním důchodem 8000 korun měsíčně, je logické očekávat, že demotivační efekt bude silný. Když však stejnou pokutu zaplatí úspěšný podnikatel s měsíčním příjmem v řádu milionů, je částka pokuty pod jeho rozlišovací schopností. Za žrádlo pro své křečky zaplatí více. Lze proto očekávat, že demotivační efekt se blíží nule.

Rozdílné pokuty? Rovná pokuta!

Je tedy rozdílná pokuta nespravedlivá? Ne. Má způsobit pokud možno stejný pocit újmy chudému i bohatému. Stejný pocit újmy však nelze docílit stejnou částkou pokuty u lidí s rozdílnými příjmy. Ostatně, jde skutečně o „rozdílnou“ pokutu? „Rovnou daní“ nenazýváme daň, placenou ve stejné absolutní výši, ale daň, která má rovnou (stejnou) sazbu, tj. stejné procento příjmu. Také nejde o porušení rovnosti občanů, na které poukazuje pan Strejček. Podobně lze reagovat na námitku o možném zaměření policie na bohaté řidiče. Propadnutí majetku u odsouzených mafiánů přinese státu větší příjem, než propadnutí majetku uličního zlodějíčka. Máme proto zrušit trestní stíhání drobných krádeží? Nebo organizovaného zločinu velkých mafiánů?

Poznámka o bohatství ministra Bárty podle mého názoru ztrácí smysl úplně. Je přeci jenom dobře, když bohatý člověk s luxusním automobilem navrhuje efektivní opatření proti bohatým pachatelům přestupků, navzdory tomu, že do skupiny bohatých patří Bárta sám.

Jakkoli si lze vymyslet desítky technicistních výmluv, proč „to nejde“ (jak české!), je pokuta, relativní vzhledem k bohatství pokutovaného, v principu jedinou pokutou, která plní účel své vlastní existence.

 

Jiří Zahrádka