Selhání eura by bylo pro Brusel ranou z milosti. A očistou Evropy
Autor: František Matějka | Publikováno: 25.11.2010 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Velmi dobře rozumím boji Bruselu za udržení eura. Společná měna je totiž primárně politickým nástrojem k ryze politickému ovládání. Proto za něj boje všemi dostupnými prostředky. A nutno bohužel dodat, že k takovému postupu, který Brusel nestojí ani jedno euro, neboť sám žádné neprodukuje, mají zatím stále ještě mandát od národních vlád a tedy i občanů, kteří je volí. Jenže po Řecku, Irsku a Portugalsku je tu nejen Španělsko, ale například i Itálie, o které se zatím taktně mlčí. A jak jest z historie známo, všechno má svou cenu. Dokonce ani záda daňových poplatníků členských států Evropské unie nejdou ohýbat donekonečna.

Státy, škemrající v EU o pomoc, už se řadí do fronty u pokladny. Nevěřím, že o nich Brusel nevěděl v době, kdy připravoval záchranné plány pro Řecko. Po něm nyní přichází Irsko a Portugalsko. U Španělska je to jen otázkou času.

Současné politické pojetí existence Evropské unie je mimo jiných pseudosolidárních pilířů postaveno na existenci jednotné měny. Náklady na její zavedení na straně států i soukromého sektoru a zejména její udržení už stály stovky miliard eur, které národním státům chybí jinde, a které nezaplatil nikdo jiný, než občané členských států. Ostatně tak je to se všemi politickými cíli Unie, které jsou postaveny na principu novodobého pojetí politické solidarity i s těmi, co si to za nedostatek pokory a vlastní odpovědnosti absolutně nezaslouží. V České republice máme s povinnou solidaritou k podobným skupinám své zkušenosti. K politicky deklarovaným cílům v reálné životní praxi nevede, ale stojí nás hodně.

Nedávno v Bruselu proběhl summit, na kterém se jednalo o zavedení společné hospodářské vlády Unie a v souvislosti s tím i o pokračování plánu na záchranná opatření pro členské státy v případě, že se dostanou do podobných obtíží, jako Řecko. Jistě není náhoda, že v té době se o nových potížích dalších členských států eurozóny nikdo z jejich představitelů nezmínil. Uběhlo pár týdnů a z „ničeho nic“ se objevily první diplomatické testovací balónky z Irska a Portugalska. Naprosto stejně to bylo i s Řeckem. Ještě na konci března tohoto roku prohlásil šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominique Strauss-Kahn, že „Řecko nepožádalo MMF o pomoc a zatím nevykazuje známky potřeby okamžité záchrany. V současné době nejsou patrné žádné známky, že by Atény potřebovaly obdobnou pomoc (pozn.: jako je záchranný balík). Jsme připraveni Řecku pomoci, ale je jasné, že dnes není jisté, zda pomoc bude naprosto nutná.“ Jak to dopadlo o pár měsíců později už dobře víme. Už v květnu dostalo Řecko od EU a MMF příslib pomoci v rekordní výši 110 miliard eur.

Před pár dny se podobná slova ujištění opakovala u dalších států eurozóny, což v diplomatické řeči neznamenalo nic jiného, než že se schyluje k dalšímu zcela chybnému projevu falešné solidarity. Ta „nejistota“ trvala jen pár dnů. Malá a zadlužená ekonomika Portugalska má velmi špatné vyhlídky růstu. Výnosy portugalských vládních dluhů v poslední době rostly podobně prudce jako dluhopisů irských. Na stole ani omylem neleží otázka, zda budou některé státy v EU opět „solidárně“ platit dluhy jiných, ale kolik to bude stát tentokrát.

Velmi dobře rozumím boji Bruselu za udržení eura. Společná měna je totiž primárně politickým nástrojem k ryze politickému ovládání. Proto za něj boje všemi dostupnými prostředky. A nutno bohužel dodat, že k takovému postupu, který Brusel nestojí ani jedno euro, neboť sám žádné neprodukuje, mají zatím stále ještě mandát od národních vlád a tedy i občanů, kteří je volí. Jenže po Řecku, Irsku a Portugalsku je tu nejen Španělsko, ale například i Itálie, o které se zatím taktně mlčí. A jak jest z historie známo, všechno má svou cenu. Dokonce ani záda daňových poplatníků členských států Evropské unie nejdou ohýbat donekonečna. Zdravý rozum si časem cestu najde. Ten, kdo za eurem zaklapne dveře jako první, se zapíše do historie zlatým písmem.