Tony Blair a třetí období socialismu v Británii
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 11.04.2006 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Než půjdete volit sociálně demokratickou vládu potřetí, poslechněte si, jak v prvním roce třetího období vláda „nejúspěšnějšího a nejpopulárnějšího sociálně demokratického politika“ Tonyho Blaira přeměňuje Británii v totalitní stát, v němž by už nikdy ve volbách nemohla zvítězit jiná strana. A teď už víte, co se to od Blaira tak pečlivě chce Paroubek učit.

Než půjdete volit sociálně demokratickou vládu potřetí, poslechněte si, jak v prvním roce třetího období vláda „nejúspěšnějšího a nejpopulárnějšího sociálně demokratického politika“ Tonyho Blaira přeměňuje Británii v totalitní stát, v němž by už nikdy ve volbách nemohla zvítězit jiná strana. Probíhá to postupně od samotného Blairova zvolení, v těsné spolupráci s ministrem financí Brownem, který zdaleka není Blairovým soupeřem, nýbrž komplicem. Jejich „soupeření“ je kouřová clona, která odvádí pozornost od vytrvale rostoucího totalitního státu za fasádou Blairova usměvavého kvazi-konzervatismu.

Mělo to tyto hlavní fáze:

1. Zrušení programu znárodňování, které přilákalo podporu velkých korporací. Ta obohatila stranu o množství finančních darů, za něž Blair finančníkům uděloval lordské tituly a ministerské funkce. Ti teď běžně zadávají státní zakázky svým firmám, které pak oplátkou přispívají do fondů strany, takže mají silný zájem na udržení labouristické vlády, která je nechává bohatnout.

2. Překreslení hranic volebních obvodů tak, že ze silně většinových obvodů labouristických se převedli labourističtí voliči do slabě většinových konzervativních a vytvořili v nich labouristickou většinu, čímž se automaticky zvedlo procento labouristických poslanců v parlamentě.

3. „Reforma“ sněmovny lordů zrušením lordů dědičných a jejich nahrazení lordy jmenovanými vládou. Jejich počet za Blaira dostoupil 292 – rekord britských dějin.

3. Vytrvalé zvyšování nepřímých daní (z majetku, úspor, penzí, dědictví, letišť, podnikatelská daň, atd.), až na dnešní téměř polovinu příjmů. Tím se scvrkly čisté příjmy a zároveň vzrostly životní náklady. Výsledkem je hluboká zadluženost, která v roce 2005 přesáhla výši HDP a začátkem roku 2006 se začala promítat do poklesu prodeje, krachu soukromých firem a růstu nezaměstnanosti.

4. Zvyšování sociální podpory čím dál většímu procentu populace, což utužilo jejich závislost na státě. Procento voličů pobírajících od státu finanční příspěvek (plný nezaměstnanecký, důchodový, podpora na děti nebo přídavky k nízkému příjmu) se vyhouplo na 37 procent.

5. Vytváření stále většího počtu pracovních příležitostí ve veřejném sektoru s platovými nabídkami vyššími, než si může dovolit sektor soukromý – což vede k dalším krachům soukromých firem. Veřejný sektor dnes zaměstnává 5,8 milionu lidí a další milion pracuje v soukromých firmách na vládní zakázky. Dalších 18% voličů.

6. S přičtením farmářů pobírajících subvence EU a osob s daňovými úlevami počet občanů ekonomicky závislých na labouristické vládě představuje přes 60% voličů.

7. Za tohoto stavu Konzervativní strana už nikdy nemůže vyhrát volby konzervativní politikou, takže není divu, že se začíná i ona chovat socialisticky.

Blair tím splnil úkol, který mu od začátku doporučoval jeho hlavní guru Anthony Giddens v knížce „Třetí cesta“:

„Nikdy nevznikne společná moralita občanství, dokud nebude většina občanů požívat státní podporu.“

Socialismus zadními vrátky, s podporou velkopodniků, s ožebračením a likvidací nezávislé střední třídy. Ten na sklonku prvního roku třetího období Blair navrhuje upevnit novým zákonem, který má „zrychlit a zjednodušit zákonodárství“ udělením pravomoci ministrům upravovat a měnit zákony bez předkládání parlamentu. Nejpozoruhodnější na tom je, že kolem něho nevznikla vřava v parlamentě, kde už měl první čtení, a všimla si ho skoro náhodou jen hrstka novinářů a akademiků.

A teď už víte, co se to od Blaira tak pečlivě chce Paroubek učit.