Reakce Benjamina Kurase na článek Michala Semína o perzekuci křesťanů ze strany muslimů
Autor: Benjamin Kuras | Publikováno: 10.01.2011 | Rubrika: Reakce
Ilustrace
To vám ti židáci opravdu tak drásají žaludek, že se nedokážete vystříhat takové laciné goebbelsovštiny? Dnes se proti nám všem vede úplně jiná válka než jsme si kdy dokázali představit a z Vašeho článku je jasné, že o ní stále nemáte ani vágní představu. Já ji už na vlastní oči znám z Londýna. Takhle se jí neubráníme nikdo.

Reakce na článek:

http://www.euportal.cz/Articles/7122-kdyz-tece-krestanska-krev-postavme-se-teroru-muslimu-proti-krestanum.aspx

 

Vážený pane Semíne,
Samozřejmě se v hojném počtu dostavíme (míněno na demonstraci na podporu  blízkovýchodních křesťanů před muslimských útlakem-pozn. EUportal.cz). Vy však snad musíte vědět, že perzekuce křesťanů (na niž jsem upozornil jako první český žurnalista už před dvěma roky v Euru) probíhá téměř stoprocentně ze strany islámského džihádu, který je veden proti všem neislámským náboženstvím a atheistům.

Ze strany hinduistů a buddhistů je perzekuce křesťanů minimální a spíš z blbosti než nenávisti. Ze strany Židů v Izraeli (ortoxních či jakýchkoli) není absolutně žádná a zajímalo by mě, kde jste o ní vzal informace, které pokládáte za vhodné dávat hned na začátek takto důležitého a naléhavého článku. Nějaká snad vražda? Bomba v kostele? Vyháněn z domovů v iráckém stylu?

Izrael je naopak jedna z mála zemí, kde se počet křesťanů v posledních letech zvýšil, mimo jiné azylovými žádostmi křesťanů perzekvovaných pod Palestinskou správou, většinou z Betléma.

A co prosím Vás jsou ti "jevropejští sekularisté?" Že by snad zase nějaké jevrejské spiknutí? To vám ti židáci opravdu tak drásají žaludek, že se nedokážete vystříhat takové laciné goebbelsovštiny? Dnes se proti nám všem vede úplně jiná válka než jsme si kdy dokázali představit a z Vašeho článku je jasné, že o ní stále nemáte ani vágní představu. Já ji už na vlastní oči znám z Londýna. Takhle se jí neubráníme nikdo.

S přáním hodně života v novém roce, Benjamin Kuras

 

pozn. EUportal.cz:

Poněkud nás mrzí opětovný spor mezi našimi oběma přáteli. Ať už je kritika ortodoxních židů ze strany Michala Semína oprávněná, či ne, zodpovědně můžeme prohlásit, že sám Benjamin Kuras (který ovšem není ortodoxním) je vskutku jedním z mála komentátorů, kteří měli odvahu upozornit na perzekuci křesťanů na Blízkém východě a tyto články náš server publikoval.

EUportal.cz dlouhodobě podporuje právo Izraele na sebeobranu, na druhou stranu se nebrání publikovat kritiku konkrétních sporných či chybných kroků tohoto státu či osob židovského vyznání či původu. Ostatně chyby dělají všechny státy i lidé všech národností či vyznání.

Naším zájmem je, aby byl Stát Izrael vstřícný ke křesťanům a aby vstřícnost byla oboustranná. Domníváme se, že je vzájemně výhodné, aby na Blízkém východě pomáhali Izraelci/Židé perzekuovaným křesťanům a naopak aby v Evropě křesťané protestovali proti útokům muslimů na židy a bránili před útoky naším vlastem loajální občany židovského původu či židovského vyznání. 

 

Příloha:

 

PERZEKUCE KŘESŤANŮ

Benjamin Kuras

 

Švýcarské referendum žádající zastavení stavby minaretů konečně možná otevře dlouho potlačovanou debatu o stavu náboženské tolerance, lidských práv, soužití kultur a ideologií. Většina oficiálních reakcí ze Švýcarů dělá bezmála prašivé psy. Z protizákonného porušování lidských práv se je snaží obvinit OSN (vedená zeměmi s notorickým porušováním práv). Za „vážnou ránu principu svobody vyznání“ výsledek referenda označil i Vatikán. Žádné podobné veřejné pohoršení z Vatikánu nebylo slyšet, když v roce 2006 jeho vlastní časopis Avvenire informoval o islamizaci severního Kypru, odkud okupující Turecko s čtyřiceti tisíci vojáky vystěhovalo 200.000 křesťanů, rozkradlo 25.000 ikon a přeměnilo kostely (mnohé z nich skvostné historické památky) na mešity, hotely, stáje a sklady. Tato informace jako by neexistovala ani pro zastánce tureckého členství v EU a bojovníky za náboženská práva. Rovněž jsme neslyšeli žádné protesty proti poměrně podrobně dokumentované současné muslimské perzekuci křesťanů v Iráku, kde bylo z domovů vyhnáno půl milionu křesťanů a kde konference tamních biskupů 9. prosince 2009 lamentovala pravděpodobný brzký zánik jedné z nejstarších křesťanských komunit na světě, jemuž západní okupační jednotky nedokáží zabránit nebo je jim lhostejný.

Ignorance (nebo záměrná demagogie?) o reciprocitě vztahu islámu k jiným náboženstvím dokáže přivést ředitele Islámského centra v Praze k veřejnému tvrzení, že „muslimové si nikdy střet nepřáli a nepřejí ani v muslimských zemích, nikdy nedochází k nějakému střetu křesťanské menšiny anebo židovské menšiny s muslimskou většinou, křesťané tam mají svoje kostely, zvoní tam zvony, není to nic divného pro muslimy.“

            Z takovéhoto tvrzení i jen zběžně informovanému vnímateli světových událostí přeběhne mráz po zádech. Zatímco židovské menšiny už ve většině muslimských zemích neexistují, křesťanské menšiny jsou už několik desetiletí vystaveny nejtvrdší perzekuci, jaká dnes na světě probíhá a která postihuje nejméně sto milionů lidí. Že ji západní politici, média a dokonce i křesťanské církve pasivně přehlížejí či dokonce aktivně zamlčují, je důkazem, jak hluboko už Západ upadl do stavu, jemuž korán říká „dhimmi“, což je pojmenování pro křesťany a židy žijící jako druhořadí poddaní pod islámskou nadvládou.

Mlčení oficiálních médií, politiků a dokonce i církví je o to bizarnější, že informace o perzekuci křesťanů se dají už řadu let snadno sledovat na nejméně tuctu dobře informovaných internetových stránek, od Frontpage Magazine, přes Jihad Watch, Dhimmi Watch, The Gates of Vienna, po specificky křesťanské, jako jsou americké International Christian Concern (s internetovým bulletinem „Persecution.org“) a Christian Persecution Magazine, nebo britský The Barnabas Fund, jehož ředitelem je anglikánský teolog indického původu a profesor srovnávací teologie Dr. Patrick Sookhdeo, autor dnes už bestellerových knih „Global Jihad“, „Understanding Islamic Terrorism“ a „Freedom to Believe“.

            Debatu o rozsahu, příčinách a historii perzekuce křesťanů pod islámem erudovaně zahájilo už v roce 2003 odborné sympozium časopisu Frontpage Magazine, v němž debatovali čtyři přední historici mezináboženských vztahů a známí autoři knih a studií na toto téma - Američan Paul Marshall, Britka egyptského původu Bat Ye´or a dva na Západě vzdělaní Arabové Habib Malik a Walid Phares. Všichni čtyři se shodli, že „etnická čistka“ je správné pojmenování současné politiky islámských zemí vůči místním křesťanům a rozšiřování této politiky do sousedních většinově křesťanských oblastí od jižního Sudánu přes Ethiopii po jižní Filipíny - a dnes už i částí Evropy.

Probíhá ve čtyřech formách:  Jednak přímé vražedné útoky na křesťanské komunity - běžné v Egyptě, Alžírsku, Iránu, Jemenu, Pákistánu, Bangladéši, Filipínách, Nigérii, Indonézii - kterým místní vlády buď nedokáží nebo nechtějí zabránit. Zadruhé, občanská válka tam, kde se křesťanská komunita radikálnímu islámu brání - nejdramatičtější příklad je Sudán. Zatřetí, rozsáhlá diskriminace křesťanů v muslimských zemích, ve formě různých finančních znevýhodnění, nucených daní na podporu islámu, omezení staveb a oprav kostelů, zneplatňování křesťanova svědectví u soudů. V mnoha muslimských zemích se na křesťany vztahuje zákaz zaměstnání ve státní správě.  Začtvrté, zákony o rouhání, náboženské konverzi a povinnosti každého muslima šířit islám. V Saúdské Arábii platí zákaz všech náboženství kromě islámu, v mnohých islámských zemích je konverze muslima na jinou víru pro konvertitu i konvertujícího trestným činem, na který se v přísnějším výkladu islámského práva vztahuje trest smrti. Podobné tresty se vztahují i na takzvanou urážku islámu nebo Mohameda.

            Všechny čtyři formy mají své kořeny v islámské historii a samotném koránu a vysvětlují postupnou islamizaci dříve křesťanského světa, který se před vznikem islámu v 7. století rozprostíral od Maroka až po okraj Afghánistánu. Pátou formou islamizace byla vyská daň, kterou museli křesťané platit za „ochranu“ (t.j. nezabití), zvaná „džizija“, šestou byl zákaz kritizovat cokoli islámského, propagovat veřejně svoji víru nebo se pokusit muslima na jinou víru konvertovat a sedmou bylo sociální a ekonomické zvýhodnění konverze na islám.

            Všechny formy dohromady tvoří dva proudy islamizace, která dnes probíhá na všech okrajích islámského světa. Té „mírumilovné“, která počítá s tím, že dříve či později i ti pomýlenci prohlédnou a přestoupí na duchovně nadřazený islám. A té radikálnější, šířící víru násilím a dávající na vybranou konverzi, smrt nebo poddanství a známé pod jménem džihád. Takto vykládaný islám, provázený sílícím džihádistickým radikalismem, již přes třicet let opět nabývá v islámských zemích moci a ke svým křesťanským menšinám se podle těchto příkazů chová. Ač tam žijí o šest staletí déle než komunita islámská, vnímá je jako vetřelce a agenty „křižáckého“ a „satanského“ Západu.

            Od sympozia Frontpage Magazine se na internetových stránkách hromadí počty zabitých a persekvovaných křesťanů do těžko uvěřitelných číslic. V Súdánu za pětadvacet let džihádisté povraždili dva miliony a vraždění pokračuje v provincii Darfúr. V Nigérii bylo od zavedení islámského práva šarijá během tří let zavražděno 11.000 křesťanů. Podobné číslice přicházejí z východní Indonésie, která bývala po staletí vzorem náboženské tolerance. Opuštěnost persekvovaných křesťanů a jejich nepřítomnost v povědomí západních institucí, médií a občanů svědčí o ztrátě soucitu, pocitu sounáležitosti a pudu sebezáchovy, kterou západní civilizace trpí.

Neinformovanost, lhostejnost a bezcitnost vůči persekvovaným křesťanům trvá, třebaže účastníci sympozia Frontpage Magazine už před sedmi roky upozornili na její příčiny: Útoky na křesťany se dějí v místech, kam západní reportéry místní úřady nepustí, nebo kam se reportérům nechce. Nejtypičtějším příkladem je Darfúr, kam sudánská vláda znemožňuje přístup i charitativním organizacím snažícím se dodat alespoň potraviny. Většina západních novinářů nemá dostatečné historické vzdělání, aby postavení křesťanů v islámu chápali, tím méně se o ně zajímali. Západní společnost svou sekularizací znecitlivěla na náměty týkající se náboženství a křesťanství zejména. Silným faktorem neinformovanosti je strach z represálií jako trestu za zveřejnění, někdy i obavy o osud tamních křesťanů často trestaných za činy Západu. Podstatnou roli v šíření dezinformací hrají i peníze ropných států financující západní vzdělávací instituce.

A možná řešení? Účastníci sympozia Frontpage Magazine i novější debatéři jako Robert Spencer a Daniel Pipes v Jihad Watch se shodují, že situace křesťanů v islámských zemích se bude dál zhoršovat, jestliže na ni nezačnou hlavní západní media podrobně upozorňovat a západní insituce proti nim důrazně protestovat. Dokud tento námět pro ně zůstane tabu, islámský džihádismus bude beztrestně pokračovat a sílit. Je třeba neústupně trvat na reciprocitě náboženské svobody islámu na západě výměnou za stejnou zaručenou svobodu křesťanství a křesťanů v islámských zemích. Poskytovat politickou, morální a ekonomickou pomoc perzekvovaným křesťanům. Zavádět sankce proti islámským režimům praktikujícím perzekuci nemuslimů a organizacím, které ji schvalují nebo zatajují. Pokračovat v boji proti džíhádistickému terorismu. Bránit západní státy před radikálním islámem uvnitř, důsledně dodržovat zákony demokracie pro všechny a chránit nejen nemuslimy, nýbrž i umírněné muslimy chtějící žít podle západních demokratických zákonů. A podpořit muslimské intelektuály, sekularisty, demokraty, humanisty, disidenty a statečné islámské ženy ve snahách o moderní reformu islámu.  

My bychom mohli přidat ještě další bod, na který se stále zapomíná, ale který souvisí se samotným a dnes na hlavu postaveným principem politického azylu jako pomoci perzekvovaným: Místo přijímání perzekutorů, kteří chtějí naši civilizaci přeměnit ve svou, aby mohli perzekvovat nás, poskytujme asyl skutečně perzekvovaným, kteří naopak naši civilizaci budou chtít před postupující perzekucí bránit, protože ji zažili na vlastní kůži.