Bruselské hlubiny
Autor: Robert Kotzian | Publikováno: 20.04.2006 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Nejen přesouvání dalších pravomocí od členských zemí do Bruselu, ale i odbourávání jednomyslnosti z již přesunutých pravomocí je prohlubováním integrace. Prohlubování jednoduše znamená koncentraci moci do centra Evropské unie – do Bruselu. Za celou dobu se pravomoci přesouvaly jen tímto směrem. Jednomyslnosti se pouze odbourávaly.

Hledáme-li v historii evropské integrace nějaké milníky, určitě jsou to okamžiky jejího rozšiřování a okamžiky podpisů a ratifikací mezinárodních smluv, které postupem času utvářely podobu Evropských společenství (od roku 1993 Evropské unie). Na historii evropské integrace nás nutně musí zaujmout posledních 20 let. V roce 1985 nastoupil do funkce předsedy Evropské komise francouzský socialista Jacques Delors. Zhruba od té doby se členské státy začaly rychleji a hlouběji integrovat.

Přírůstky počtu oblastí, ve kterých Rada ministrů začala s jednotlivými mezinárodními smlouvami rozhodovat kvalifikovanou většinou
Přírůstky počtu oblastí, ve kterých Rada ministrů začala s jednotlivými mezinárodními smlouvami rozhodovat kvalifikovanou většinou. Doposud od Jednotného evropského aktu přibylo 112 takových oblastí. Pokud by byla ratifikována evropská ústava, bylo by jich již 175.

Když do Evropské unie vstoupí další členské státy, říkáme, že se Evropská unie rozšiřuje. Když se členské státy rozhodnou sjednotit nějakou další oblast politiky, když odevzdají nějakou další pravomoc do Bruselu, říkáme, že se tím prohlubuje evropská integrace. V některých pravomocech odevzdaných členskými státy Evropské unii se v Bruselu rozhoduje jednomyslně a v některých tzv. kvalifikovanou většinou. Konečné slovo má ve valné většině případů Rada ministrů Evropské unie (25 ministrů, po jednom z každé členské země). Rozhoduje-li Rada ministrů jednomyslně, pak s návrhem musí souhlasit i ta nejmenší země. Nepodpoří-li v takovém případě nějaký návrh třeba i malá Malta, návrh nemůže být přijat. Rozhoduje-li však Rada ministrů kvalifikovanou většinou (každý stát má daný počet hlasů, např. ČR má 12 hlasů; návrh je přijat, hlasují-li pro něj státy mající dohromady alespoň 232 hlasů z celkových 321), pak některé státy mohou být přehlasovávány. To, zda v dané věci Rada ministrů rozhoduje jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou, je dáno právě mezinárodními smlouvami mezi členskými státy. Každá z těchto smluv musela být ratifikována v národních parlamentech nebo národními referendy ve všech členských zemích.

Od roku 1985 byly podepsány a ratifikovány postupně čtyři mezinárodní smlouvy formující podobu Evropské unie. Byly to Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva (1992), Amsterodamská smlouva (1997) a Smlouva z Nice (2001). Pátou měla být Smlouva o Ústavě pro Evropu, tedy evropská ústava. Naštěstí jí zatím není. Britský parlament si nechal v roce 2004 zpracovat velmi zajímavou studii. Ta ukázala, v kolika oblastech rozhodování v Radě ministrů byla s každou mezinárodní smlouvou změněna jednomyslnost na kvalifikovanou většinu anebo kolik nových oblastí rozhodování bylo nově zavedeno takových, že se v nich rovnou začalo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Jinými slovy studie ukázala, kolik nových oblastí, ve kterých mohou být členské státy přehlasovávány, přibylo s každou mezinárodní smlouvou.

Ukazatelů, na kterých by se dala doložit ubývající suverenita členských zemí ve prospěch institucí Evropské unie, by se našlo více. Sledování odbourávání jednomyslnosti z oblastí politiky je jen jedním z nich, avšak poměrně výmluvným. Výsledky zmíněné studie doplněné o dopady případné platnosti evropské ústavy (63 nově odstraněných práv veta pro členské státy) ukazuje graf. Počty uvedené v grafu jsou jen přírůstky, tudíž graf počtu oblastí, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou, by stoupal mnohem rychleji.

Nejen přesouvání dalších pravomocí od členských zemí do Bruselu, ale i odbourávání jednomyslnosti z již přesunutých pravomocí je prohlubováním integrace. Prohlubování jednoduše znamená koncentraci moci do centra Evropské unie – do Bruselu. Za celou dobu se pravomoci přesouvaly jen tímto směrem. Jednomyslnosti se pouze odbourávaly. Jednosměrnost prohlubování integrace vyvolává dojem, že jedinou správnou odpovědí na problémy Evropské unie v posledních 20 letech bylo prohlubovat a prohlubovat. Je tomu však skutečně tak? Je neustálé a zrychlující se prohlubování evropské integrace jedinou cestou k naplňování potřeb občanů členských zemí? Je cestou k prosperitě členských zemí? Ne, určitě není. Jak hluboko se však chtějí zastánci stále hlubší integrace dostat, aby to přiznali či pochopili?

Odpovědí na potíže Evropské unie je renacionalizace oblastí politiky, jinými slovy – odejmutí některých pravomocí Bruselu a jejich vrácení členským státům. Odpovědí je poskytnutí možnosti členským státům některé politiky Evropské unie jednoduše odmítnout a integrace se účastnit pouze v oblastech, které danému státu vyhovují. Měli bychom mít možnost nenechat utonout všechnu naši suverenitu v bezbarvých bruselských hlubinách.

Autor je předsedou Občanského konzervativního klubu

www.okk.cz