Homofobie a antisemitismus: v Polsku nebo v EU?
Autor: Maciej Ruczaj | Publikováno: 29.06.2006 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Před více než rokem vydala Rada Evropy zprávu na téma antisemitismu na našem kontinentu. Ve francouzském Le Figaru se okamžitě objevil veliký článek na téma projevů nenávisti k Židům v Polsku jako hlavní baště "intolerance" v Evropě. Když se vyděšení politici ve Varšavě začetli do zmíněného raportu, zjistili, že ve skutečnosti počet projevů antisemitismu v Polsku je asi desetinásobně nižší než ve Francií, která po vlně protižidovských násilností zaznamenává trvalý nárůst emigrace členů této menšiny.

Před více než rokem vydala Rada Evropy zprávu na téma antisemitismu na našem kontinentu. Ve francouzském Le Figaru se okamžitě objevil veliký článek na téma projevů nenávisti k Židům v Polsku jako hlavní baště "intolerance" v Evropě. Když se vyděšení politici ve Varšavě začetli do zmíněného raportu, zjistili, že ve skutečnosti počet projevů antisemitismu v Polsku je asi desetinásobně nižší než ve Francií, která po vlně protižidovských násilností zaznamenává trvalý nárůst emigrace členů této menšiny.

Jiní jsou bez viny?

Nyní Evropský parlament vydal sdělení, v němž kritizuje "růst intolerance, rasismu, xenofobie a homofobie" v několika evropských zemích: Belgii, Francií, Německu a právě v Polsku. A opět jako v případě antisemitismu se v podstatě celá pozornost médií a debatujících evropských politiků obrací výlučně k situaci v Polsku. Ve svém článku v HN tak činí i redaktor Martin Ehl (HN, 22. 6.). Zarážející je už fakt, že zatímco zeměmi západní Evropy otřásají případy, jako jsou vražda homosexuála Sebastiana Naucheta ve Francii, vraždy imigrantů v Německu a Belgii nebo útoky na synagogy a židovské hřbitovy, v případě Polska byl uveden jeden jediný incident - útok na rabína Michaela Schudricha, který se mimochodem setkal s okamžitou ostrou reakci vlády a prezidenta.

Vedle toho se v Bruselu řešily i některé výpovědi politiků Ligy polských rodin (nikoli členů vlády) na téma demonstrací organizovaných hnutími gayů. Otázkou však zůstává, zda je přípustné dávat stejnou váhu na jedné straně vraždám a násilnostem, a na druhé výpovědím několika politiků, které se navíc setkaly s okamžitou kritikou veřejnosti a státních institucí.

Evropská média píší o "latentním polském antisemitismu" a o tom, že pro Poláky "Židé jsou pátým nejméně oblíbeným národem" - a ani slovem se nezmiňují o tom, že v západní Evropě by takový průzkum zcela určitě dopadl podobně, ne-li hůře, když vezmeme v potaz skutečnost, že Izrael je v těchto zemích považován většinou obyvatel za největší hrozbu pro světový mír.

Mimochodem, článek v HN se objevil ve stejný den jako zpráva o navázání užší spolupráce mezi polským Institutem národní pamětí a izraelským muzeum Jad Vašem, která se má zaměřit na bádání o jak pozitivních, tak negativních jevech komplikovaných vztahů obou národů. Jeden z jeho zástupců, profesor Israel Gutman, při této příležitosti prohlásil: "Jak my, tak vy víte, že to, co se týká Poláků a Židů, jsou většinou stereotypy, které jsou využívané ve světě k šíření pomluv, že Poláci jsou zodpovědní za holocaust."

Ve Francii minulý rok zástupci hnutí gayů informovali, že počet fyzických útoku na homosexuály narostl o 64 procent. Stejný problém řeší i ultraliberální Nizozemsko. Naopak v Polsku minulý ombudsman Andrzej Zoll (osoba spojovaná s liberálními kruhy) přiznával, že se během svého působení od roku 2000 nesetkal s jedinou stížnosti na diskriminaci z důvodu sexuální orientace.

Jeho nástupce Janusz Kochanowski prohlásil, že mezi asi 150 tisíci stížnostmi, zaslanými do jeho kanceláře za poslední tři roky, se pouze 40 týkalo nějaké formy diskriminace. Podle týdeníku Ozon výsledky průzkumu nevládních organizaci (spojených s hnutím gayů) v roce 2004 ukázaly, že se kolem 90 % homosexuálů v Polsku nesetkalo s diskriminaci v zařízeních zdravotnické péče, úřadech a na místech veřejných (restaurace, diskotéky). Široce diskutované téma "pochodů rovnosti" za "práva menšin" se tedy spíše než respektu k jednotlivcům týká politických požadavků určitých organizací, které jsou v Polsku pochopitelně částí veřejnosti odmítány.

"Umlčet polskou hubu"

V Polsku - jako v každé zemi - se s případy násilí nebo nenávisti setkáme. Je ale sám nedostatek podpory pro požadavky nějakého hnutí totožný s intoleranci a diskriminaci? Nevadí spíše levicovým radikálům z Evropského parlamentu (zpráva byla přijatá především hlasy socialistů, komunistů a zelených) samá skutečnost, že je Polsko stále baštou společenského konzervatismu v EU? Nemá vytrvalá mediální kampaň, v níž se opakují nepodložená obvinění, politický účel?

Podle lídra eurosocialistů Martina Schulze je "intolerance nástrojem politického boje". Současná evropská praxe ukazuje, že i "boj proti intoleranci" se takovým nástrojem může stát. Spíše než s reakcí na ohrožení lidských práv máme zde co do činění s jednáním, které se podobá Chiracovu přístupu z doby irácké války: "Nepropásněte šanci držet hubu."

Jedná se o další - tentokrát v kulturně-hodnotové sféře - pokus, jak disciplinovat nové členské státy a ukázat jim jejich "místo v řadě".

Autor je publicista

http://hn.ihned.cz/

/titulek redakce/