Přejít na standardní verzi portálu

Toto je tajný plán svobodných zednářů na zničení Katolické církve. Čtěte

Autor John Vennari
Publikováno 24.4.2013
Rubrika Studie

Málo katolíků zná Permanentní instrukce Alta Vendita. Je to tajný dokument napsaný v první polovině 19. století, který nastiňuje plán na svržení katolické církve. Alta Vendita byla nejvyšší lóží karbonářů (carbonari = uhlíři), italské tajné společnosti napojené na zednářstvo, jež byla spolu se zednáři odsouzena katolickou církví. Otec F. Cahill ve své knize Freemasonry and the Anti-Christian Movement (Zednářstvo a protikřesťanské hnutí) říká, že Alta Vendita byla „ve své době obecně pokládána za centrum evropského zednářství“. Karbonáři byli nejaktivnější v Itálii a ve Francii.

Ve své knize Athanasius und die Kirche unserer Zeit (Atanáš a dnešní církev) cituje biskup Rudolf Graber zednáře, který prohlásil: „Našim cílem už není zničení církve, ale pokusíme se ji využít tím, že do ní pronikneme.“

Jinými slovy, jelikož zednáři nemohou plně vyhladit Ježíšovu církev, plánují nejen vykořenit vliv katolicismu ve společnosti, ale též využít struktury církve jako nástroje pro „obnovu“, „pokrok“ a „osvícení“ a další šíření svých principů a cílů.

 

Úvod

Strategie Permanentních instrukcí Alta Vendita udivuje svojí drzostí a prohnaností. Od samého začátku se v dokumentu mluví o procesu, který bude vyžadovat desítky let k svému uskutečnění. Ti, kdo dokument sepsali, věděli, že se nedožijí jeho naplnění. Uvedli do života dílo, které uskuteční následující generace zasvěcených. Permanentní instrukce říkají: „V našich řadách voják zemře, ale boj pokračuje.“

Instrukce volají po rozšiřování liberálních myšlenek a zásad ve společnosti a v institucích katolické církve tak, aby laici, seminaristé, kněží a preláti byli během let prostoupeni pokrokovými principy.

Pak v určité době bude jejich mysl natolik zachvácena, že kněží i biskupové budou svěceni, kardinálové jmenováni, ale jejich smýšlení bude v souladu s moderním myšlením zakotveným v dokumentech Francouzské revoluce, Deklaraci lidských práv a dalších „principech roku 1789“ (rovnost náboženství, odluka církve od státu, náboženská pluralita, atd.).

Z této skupiny bude případně zvolen i papež, který povede církev cestou „osvícení“ a „obnovy“. Říkají, že se nesnaží dosadit zednáře na stolec Petrův. Jejich snahou je ovlivnit společenské prostředí, které eventuálně vyprodukuje papeže a hierarchii, jejichž ideou bude liberální katolicismus a kteří přesto budou sami věřit, že jsou stále věrnými katolíky,

Tito církevní představitelé pak již nebudou vystupovat proti moderním myšlenkám revoluce (jak byla trvalá praxe papežů od roku 1789 do roku 1958 - smrti papeže Pia XII., který odsoudil tyto liberální principy), ale budou je zavádět do církve. Konečným výsledkem bude katolická hierarchie a laici, pochodující pod praporem osvícenství v přesvědčení, že pochodují pod praporem apoštolských klíčů.

 

Je to možné?

Pro ty, kteří věří, že tyto plány snad připadají v úvahu v daleké budoucnosti, že tento cíl je pro nepřátele nedosažitelný, je nutné poznamenat, že papežové Pius IX. a Lev XIII. žádali, aby Permanentní instrukce byly publikovány, a to jistě za účelem zabránit nadcházející tragédii.

Pokud ale takové situaci dojde, bude ji možné rozpoznat podle následujících tří charakteristik:

1) Bude generovat nepokoje takových rozměrů, že celý svět uvidí velikou revoluci uvnitř katolické církve probíhající v souladu s modernistickými myšlenkami. Všem bude jasné, že došlo k „zmodernizování“.

2) Bude zavedena nová teologie odporující dřívějšímu učení církve.

3) Sami zednáři budou ohlašovat svoje vítězství s vírou, že katolická církev konečně spatřila světlo v otázkách jako rovnost náboženství, sekulární stát a pluralismus, a v dalším bude dosaženo kompromisu.

 

Autenticita dokumentů Alta Vendita

Permanentní instrukceAlta Vendita, které se dostaly do rukou papeže Řehoře XVI. zahrnují období od roku 1820 do roku 1846. Na žádost papeže Pia IX. byly publikovány v díle Cretineau-Jolyho Římská církev a revoluce.

Papež Pius IX. v krátkém doporučení z 25. února 1861 adresovaném autorovi zaručil pravost dokumentu, ale současně nikomu nedovolil, aby vyzradil jména členů Alta Vendita zapletených do této korespondence.

Plný text Permanentních instrukcí Alta Vendita je uveden v knize Msgr. George E. Dillona Grand Orient Freemasonry Unmasked (Zednářstvo Grand Orientu odhaleno). Když papež Lev XIII. obdržel kopii knihy Msgr. Dillona, učinila na něj takový dojem, že nařídil, aby italská verze byla dokončena a publikována na jeho vlastní náklady.

V encyklice Humanum genus (1884) Lev XIII. vyzývá katolické představitele, aby „strhli masku zednářům a objasnili, kdo skutečně jsou“. Publikace těchto dokumentů je jistým „stržením jejich masky“. A když papež žádal o publikování zmíněných dokumentů, dal tak najevo, aby všichni katolíci byli ostražití a tak zůstala zachována naděje na zastavení schylující se katastrofy.

Čtěte také:

Svobodní zednáři – Humanisté, nebo satanisté? Lež od samého začátku

Svobodní zednáři – Humanisté, nebo satanisté? Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná

Organizační struktura svobodného zednářství – Humanisté, nebo satanisté?

Svobodní zednáři: Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest. Církevní dokumenty o svobodném zednářství

Humanisté, nebo satanisté? Jak Svobodní zednáři pronásledují katolickou Církev

Zednáři rozkládají katolickou Církev zevnitř. Ďábel pronikl až na nejvyšší místa v Církvi

 

Permanentní instrukce Alta Vendita

V následujícím neuvádím celé instrukce, jen jejich část, která se nejvíc týká našeho tématu. V dokumentu se píše:

Náš cíl je v mnohém konec konců cílem Voltairovým a Francouzské revoluce, tj. dokonalé zničení katolicismu a samotné křesťanské ideje.

Papež, ať je to kdokoli, nikdy nepřijde k tajným svazům. Proto musí tajná spojení udělat první krok k papeži a k církvi s úmyslem oba spoutat.¨

Dílo, ke kterému se chystáme, není práce na jeden den, měsíc, nebo na jeden rok. Může to trvat mnoho let, možná jedno století. V našich řadách voják zemře, ale boj pokračuje.

Nemáme v úmyslu získat papeže pro naši věc, udělat z něho neofytu (novokřtěnce) našich základních vět nebo apoštola našich myšlenek. To by byl směšný sen. A jak se také mohou uspořádat události, kdyby se možná nějaký kardinál nebo prelát stal zasvěcencem našich tajemství, ať z celého srdce nebo lstivě, ani pak bychom si nesměli přát jeho povýšení na Petrův stolec. Vždyť jeho povýšení by bylo naší zkázou. Vždyť pak by se z pouhé ctižádostivosti stal odpadlíkem a rovněž by ho jistě potřebnost moci přiměla, aby nás obětoval. Co hledáme, na co spoléháme jako židé na svého mesiáše, je papež podle našich požadavků.

Pak budeme moci postupovat v útoku na církev lépe nežli s publikacemi našich bratří ve Francii a nebo zlatem z Anglie. Chcete vědět proč tomu tak je? Jelikož takto, abychom rozbili vysokou skálu, na níž Bůh postavil svoji církev, nebudeme již více potřebovat hanibalský ocet, ani střelný prach, dokonce ani naše zbraně. Budeme mít totiž pomocnou ruku nástupce Petrova zapojeného do naší věci, a tato ruka bude natolik dobrá pro naše snahy, jako všichni Urbanové II. a sv. Bernardové pro křesťanství.

Nemáme nejmenší pochybnosti, že našeho vznešeného cíle dosáhneme. Ale kdy? A jak? Neznámé ještě nebylo zjeveno. Přesto nás nic nemůže odradit od našich plánů. Naopak, vše musí být směrováno k tomuto cíli, jako by úspěch měl přijít již zítra a korunovat naši práci, která ještě není ani řádně nastíněna. Chceme v těchto instrukcích, které zůstanou tajné, dát zodpovědným představitelům velké lóže určité rady, aby je předali všem bratřím ve formě pokynů nebo memorand.

Abychom si takového papeže podle svého srdce udělali, jedná se především o to, abychom tomuto budoucímu papeži vychovali pokolení, které je hodno vlády, jakou si přejeme. Starce a zralé muže musíme nechat zcela stranou. Místo toho jděte rovnou k mládeži a pokud možno k dětem. Získáte si velmi levně reputaci dobrých katolíků a upřímných vlastenců.

Jakmile si upevníte svou dobrou pověst v kolejích, na gymnáziích, na univerzitách a v seminářích, jakmile získáte důvěru profesorů a mladíků, pak dbejte na to, aby vaši společnost vyhledávali především kandidáti duchovního stavu. Tak naše doktrína pronikne i hluboko do klášterů. V několika letech, mocnou silou věcí, tito mladí kněží budou kontrolovat všechny funkce, zorganizují velký koncil, budou volit papeže, který bude vládnout. A tento papež, jakož i mnozí jeho současníci, bude ovlivněn italskými (revolučními) a humanistickými principy, které pustíme do oběhu. Bude to malé hořčičné semeno, které zasejeme do země, paprsky spravedlnosti je rozvinou do mohutnosti a vy jednoho dne uvidíte bohatou úrodu, která z tohoto malého semínka vzejde.

Na cestě, kterou zakládáme pro naše bratry, leží velké překážky k překonání a těžkosti všeho druhu k vyřešení. Oni však nad nimi zvítězí svojí zkušeností a jasnozřivostí. Cíl je krásný; a proto je nutné rozvinout plachty po větru pro jeho dosažení. Vy chcete revoluční Itálii, proto hledejte papeže, jehož obraz jsme právě vykreslili. Vy chcete nastolit vládu vyvolených na trůně prostitutky babylónské; učiňte, aby kněžstvo pochodovalo pod vaším praporem v přesvědčení, že pochodují pod praporem apoštolských klíčů. Vaší snahou je vyhladit poslední stopy tyranů a utlačovatelů, proto napínejte své sítě jako Šimon Bar-Jona, uvnitř sakristií, seminářů a konventů, ne na mořské hlubině. A když nic neuděláte příliš ukvapeně, tak vám slibujeme ještě obdivuhodnější rybolov, než jaký udělal sv. Petr. Rybář se stal rybářem lidí, a vy budete chytat přátele dokonce u nohou apoštolského stolce. Tak budete mít v síti revoluci  v tiáře a v pluviálu, v jejíž čele se ponese s kříž a papežský prapor; revoluci, která potřebuje jen malou pomoc, aby založila oheň ve všech čtyřech světových stranách.

Nyní budeme zkoumat, nakolik je tento plán úspěšně realizován.

 

„Osvícení… časy se mění…“

Během 19. století byla společnost, k velké škodě katolické víry a katolických států, vzrůstajícím způsobem pronikána principy liberálního osvícení a Francouzské revoluce. Domněle „něžnější“ představa náboženského pluralismu, náboženské lhostejnosti a demokracie, která věří, že veškerá autorita pochází od lidí, falešná představa svobody, separace církve a státu, mezináboženská shromáždění a další novoty ovládaly mysl poosvícenské Evropy a nakazily jak politiky, tak i kněze.

Papežové 19. století a první poloviny století 20. bojovali proti těmto trendům všemi prostředky. Tito papežové se soustředěnou myslí, zakotvenou v nekompromisní jistotě víry, nebyli získáni. Věděli, že principy zla, nezávisle na tom jak vznešeně vypadají, nemohou nést dobré ovoce. A toto byly ty nejhorší principy, protože byly zakořeněné nejen v kacířství, ale přímo v odpadlictví.

Jako velící generálové, kteří znají svojí povinnost udržet území za každou cenu, zaměřili mocná děla na omyly moderního světa a stříleli bez přerušení. Encykliky byly jejich granáty a nikdy nechybily svůj cíl.

Nejničivější výstřel přišel roku 1864 v podobě Sylabu omylů papeže Pia IX.  A když se kouř rozplynul, všem válčícím bylo jasné, na čí straně kdo stojí. Demarkační linie byla jasně vyznačena. Pius IX. v tomto významném Sylabu odsoudil principiální omyly moderního světa, a to ne proto, že byl moderní, ale proto, že jeho nové myšlenky byly zakořeněny v panteistickém naturalismu a proto byly neslučitelné s katolickými principy i destruktivní pro společnost.

Učení Sylabu (sylabus = přehled) stojí proti liberalismu a principy liberalismu stojí proti Sylabu. Tato skutečnost byla plně chápána oběma stranami. Otec Denis Fahey referoval o této skutečnosti: Pius IX. versus panteistické zbožštění člověka. Na straně druhé prohlásil francouzský zednář Ferdinand Buisson: „... nelze zůstat neutrální mezi Sylabem a Deklarací lidských práv.“

Čtěte také:

Svobodné zednářství a podvracení katolické Církve. Liberální katolíci jsou nejhoršími nepřáteli Církve

Svobodní zednáři - reálne nebezpečí ?

JE SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ NEVINNOU ZÁLEŽITOSTÍ?

Prezident Ekvádoru Gabriel García Moreno – oběť zednářské nenávisti

Podstatou revoluce je Ďáblova snaha rozvrátit Kristovo království na zemi. Kontrarevoluce je reakcí proti tomu

Video: Podvratná činnost uvnitř Katolické církve

Maxmilián Kolbe nebyl antisemita a klerofašista

 

Liberální katolíci

Přesto se v devatenáctém století objevuje nová odrůda katolíků, kteří utopicky usilují o kompromis mezi těmito dvěma směry. Přesvědčeni o positivním přínosu principů roku 1789, snaží se je vnést do církve. Mnozí kněží nakaženi tímto duchem doby byli lapeni do sítí rozhozených po sakristiích a seminářích. Stali se z nich „liberální katolíci“. Papež Pius IX. poznamenal, že tito jsou nejhoršími nepřáteli církve. Přesto jejich počet rostl.

 

Papež sv. Pius X. a modernismus

Krize vrcholila na začátku 20. století, kdy se liberalismus roku 1789 roztočil do tornáda modernismu. Otec Vincent Miceli definoval toto kacířství jako „trojici rodičů“.

1) Jejich náboženským předkem je protestantská reformace

2) Jejich filosofickým otcem je osvícenství

3) Jejich politický původ pochází z Francouzské revoluce

Papež sv. Pius X., zvolený roku 1903, označil modernismus za nejnebezpečnější mor, který musí být odstraněn. Prohlásil, že největší povinností papeže je zajištění čistoty a jednoty katolického učení a dále uvedl, že pokud by proti tomu nic neučinil, nesplnil by svoji hlavní povinnost.

Sv.Pius X. vyhlásil válku modernismu, vydal encykliku (Pascendi) a sylabus (Lamentabili), zavedl protimodernistickou přísahu, kterou museli složit všichni kněží a učitelé teologie, vyčistil semináře a university od modernistů a exkomunikoval zatvrzelé a nekající.

Sv. Pius X. účinně zastavil epidemii modernismu ve své době. Je zdokumentováno, že když mu blahopřáli ke zničení tohoto smrtelného zla, okamžitě prohlásil, že přes všechny jeho snahy se mu nepodařilo tuto bestii zahubit, ale pouze zahnat do podzemí a ilegality. Varoval, že pokud nebudou církevní představitelé ostražití, vrátí se v budoucnu mocnější než kdykoli předtím.

 

Kurie varuje

Málo známé drama, které se odehrálo během vlády papeže Pia XI., demonstruje, že podzemní proud modernistického myšlení je ihned po smrti Pia X. opět živý a plný síly.

Otec Raymond Dulac říká, že se papež Pius XI. během tajné konsistoře konané dne 23. května 1923 dotazoval 30 kuriálních kardinálů, zda je vhodný čas pro ekumenický koncil. Přítomní preláti, jako například kardinálové Merry del Val, De Lai, Gasparri, Boggiani a Billot, jej od koncilu zrazovali.

Kardinál Billot varoval: „Existence hlubokých rozdílů mezi samotným episkopátem (biskupským sborem) nemůže být přehlížena... proto je riskantní umožnit diskusi, která by se protahovala do nekonečna.“

Braggioni upozorňoval na modernistické teorie, z jejichž zastávání rozhodně nelze vyjímat část kněží i biskupů. „Tato mentalita může přimět některé kněze, aby prezentovali názory neshodující se s katolickou tradicí.“

Billot byl ještě specifičtější. Vyjádřil obavu, že koncil bude manipulován těmi „nejhoršími nepřáteli církve, modernisty, kteří se již připravují, jak svědčí určité události, provést v církvi revoluci, to jest nový rok 1789.“

Uvedená diskuse o koncilu ukazuje, že zúčastnění kardinálové daleko lépe rozpoznávali „znamení doby“, nežli všichni teologové po II. Vatikánu dohromady. Snad jejich opatrnost vycházela z něčeho hlubšího. Mohli se cítit ohroženi spisy neslavně proslulého ilumináta, exkomunikovaného kanovníka Roca (1830-1893), který hlásal revoluci a reformu a předvídal církevní převrat, který by se měl uskutečnit během koncilu.

 

Revoluční běsnění kanovníka Roca

Ve své knize Atanáš a dnešní církev biskup Graber zmiňuje předpovědi kanovníka Roca o nové, osvícené církvi, která bude ovlivněna „socialismem Ježíše a apoštolů“.

V polovině 19. století Roca prorokoval: „Nová církev, která si pravděpodobně už nebude moci zachovat nic ze scholastického učení a původní formy církve, přesto dostane od Říma posvěcení a kanonickou jurisdikci.“ Biskup Graber komentoval tuto předpověď následovně: „Ještě před několika lety bychom si něco takového nedokázali představit, ale dnes?“

Kanovník Roca také předpověděl liturgickou reformu. V tomto ohledu věřil, že „božský kult, stejně jako liturgie, ceremoniál, rituál a předpisy, kterými se řídí římská církev, pak doznají změny na ekumenickém koncilu, což jim vrátí úctyhodnou prostotu zlatého apoštolského století, v souladu se svědomím a s moderní civilizací.“

Roca též mluvil o budoucnosti papežství. Napsal: „Rýsuje se obětování, které představuje slavnostní smíření... Papežství padne; zemře pod posvěceným nožem, který ukovají otcové posledního koncilu. Papežský Cézar je hostie korunovaná k oběti.“

Roca s nadšením vítá „nové náboženství“, „nové dogma“, „nový rituál“, „nové kněžství“. Nové kněze nazývá pokrokáři, dále hovoří o útlaku sutany a o ženění kněží.

Mrazivá ozvěna Rocových slov a Alta Vendita zní v práci rosekruciána Dr. Rudolfa Steinera, který roku 1910 prohlásil: „Potřebujeme koncil a papeže, který ho  vyhlásí.“

 

Velký koncil, který se nikdy nekonal

V roce 1948 papež Pius XII. na přání ortodoxního kardinála Ruffiniho uvažoval o svolání všeobecného koncilu a dokonce strávil několik let nutnými přípravami. Existují důkazy, že progresivní živly v Římě Pia XII. od jeho uskutečnění zrazovaly. Zdálo se totiž, že se koncil odehraje v duchu Humani generis.

Nový koncil by stejně jako tato velká encyklika z roku 1950 bojoval proti „falešnému názoru, který hrozí podkopat základy katolické víry“.

Papež Pius XII. byl bohužel přesvědčen, že je příliš starý pro tak velký úkol a spokojil se s myšlenkou, že to bude záležitostí jeho nástupce.

 

Roncalli „posvěcuje ekumenismus“

Během celého pontifikátu papeže Pia XII.(1939-1958) Svaté oficium pod schopným vedením kardinála Ottavianiho chránilo katolicismus tím, že pevně drželo divoké koně modernismu v ohradě. Mnozí dnešní moderní teologové s opovržením vzpomínají, jak oni sami i jejich přátelé byli v této době umlčováni.

Ale ani Ottaviani nemohl zabránit tomu, co se stalo v roce 1958. Nový typ papeže, „o němž progresisté věřili, že podpoří jejich věc“, nastoupil na Petrův stolec a přinutil nesouhlasícího Ottavianiho, aby odstranil zámek, otevřel ohradu a ustoupil stranou.

Taková situace však byla předvídána. Po oznámeni smrti Pia XII. se přítel kardinála Roncalliho (budoucího papeže Jana XXIII.) starý Dom Lambert Beauduin svěřil otci Louisi Bouyerovi: „Jestliže zvolí Roncalliho, vše bude zachráněno; on bude schopen svolat koncil a posvětit ekumenismus.“

A tak se také stalo: kardinál Roncalli byl zvolen a svolal koncil, který posvětil ekumenismus. Revoluce v tiáře a pluviálu začala.

 

Revoluce papeže Jana

Je všeobecně známé a dostatečně zdokumentované, že se klika liberálních teologů a biskupů, se svou agendou změnit církev k svému obrazu skrze zavedení „nové teologie“, zmocnila II. vatikánského koncilu (1962-1965). Kritici i obhájci II. vatikánského koncilu se v tomto bodě shodují.

Biskup Aloysius J. Wycislo, nadšený obhájce koncilní revoluce, ve své knize Vatican II Revisited s nadšením prohlásil, že „teologové a exegeti, kteří byli léta „pod mrakem“, se objevili jako periti (teologický expert udělující rady biskupům na koncilu) a jejich knihy a komentáře se po II. vatikánském koncilu staly populární četbou“.

Poznamenal, že „encyklika papeže Pia XII. Humani generis (1950) měla… zničující dopad na práci mnoha předkoncilních teologů“ a vysvětluje, že „během počátečních příprav koncilu tito teologové (hlavně Francouzi a někteří Němci), jejichž činnost byla omezena papežem Piem XII., byli stále potlačováni. Papež Jan XXIII. tiše sejmul zákaz týkající se těch nejvlivnějších. Přesto ale někteří zůstávali Svatému oficiu podezřelí.“

Biskup Wycislo pěl ódy na vítězné progresisty jako byli Hans Küng, Karl Rahner, John Courtney Murray, Yves Congar, Henri de Lubac, Edward Schilleebeckx a Gregory Baum, kteří byli v době před koncilem podezřelí, ale nyní se stali vůdčím světlem teologie po II. Vatikánu.

Ve skutečnosti ti, které papež Pius XII. považoval za nehodné chodit po ulicích katolicismu, kontrolovali nyní celé město. A korunou jejich úspěchu bylo nenápadné odstranění protimodernistické přísahy, k němuž došlo krátce po skončení koncilu. Sv. Pius X. předpovídal správně. Nedostatek bdělosti a ostražitosti dovolil modernismu návrat se mstou.

Čtěte také:

Díky II. vatikánskému koncilu do Církve pronikly neomarxismus, modernismus a další satanistické -ismy

Časované bomby Druhého vatikánského koncilu

Proč jsme tradičními katolíky?

MAJÍ HOMOSEXUÁLNÍ AFÉRY V CÍRKVI A DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL NĚCO SPOLEČNÉHO?

Přítel papeže Benedikta XVI.: Revolučním II. vatikánským koncilem začala epocha úpadku Církve

Blahořečit Pavla VI.? Byl nejhorším papežem v dějinách Církve a křivopřísežník. Podobně jako Jan Pavel II.

Nová pokoncilní mše je inspirována nenávistně protikřesťanským židovským talmudem. Jejím tvůrcem byl svobodný zednář

Pochod pod novým praporem

Během II. Vatikánu probíhalo nespočetné množství střetů mezi Mezinárodní skupinou otců (Coetus Internationalis Patrum), kteří hájili tradici, a progresivní tzv. Rýnskou aliancí. Je velkou tragedií, že nakonec zvítězila skupina druhá, liberálně modernistický element. Každému, kdo měl oči k vidění, bylo jasné, že koncil otevřel dveře mnohým myšlenkám, které byly v souladu s modernismem a za něž církev dříve dávala do klatby. Nestalo se tak omylem, ale plánovaně.

Progresisté na II. Vatikánu se vyhnuli odsouzení modernistických chyb. Cílevědomě plánovali dvojznačnosti v koncilních textech, které zamýšleli využít po skončení koncilu.[1]Tyto dvojznačnosti byly používány k podpoře ekumenismu, který byl odsouzen papežem Piem XI., k podpoře náboženské svobody, která byla odsouzena papeži devatenáctého a první poloviny dvacátého století (zvláště Piem IX.), nové liturgie vycházející ze zásady ekumenismu, kterou arcibiskup Bugnini nazýval „hlavním úspěchem katolické církve“, kolegiality, která přímo útočila na papežský primát, a novému postoji ke světu - zejména v nejradikálnějším dokumentu Gaudium et spes.

Jak autoři Permanentních instrukcí Alta Vendita doufali, podvědomí liberální kultury konečně získalo přízeň mezi hlavními osobami katolické hierarchie a tak se rozšířilo do celé církve. Výsledkem byla neslýchaná krize víry, která stále pokračuje. Vysoce postavení církevní hodnostáři očividně opilí duchem II. Vatikánu neustále chválili a vyzdvihovali ty koncilní reformy, které zapříčiňovaly narůstající kalamitu.

 

Oslavy na zednářské tribuně

Nejen mnozí představitelé církve, ale také zednáři oslavovali tento sled událostí. Radovali se, že katolíci konečně „spatřili světlo“, neboť mnoho zednářských principů je nyní podporováno církví.

Yves Marsaudon, zednář Skotského ritu, ve své knize L´Oecumenisme vu par un Franc-Macon de Tradition (Ekumenismus z pohledu tradičního zednáře) chválí ekumenismus zaváděný II. Vatikánem a říká:

„Katolíci ... nesmí zapomínat, že všechny cesty vedou k Bohu a budou muset přijmout, že tato odvážná myšlenka svobodného myšlení, kterou my vpravdě nazýváme revolucí, vycházející z našich zednářských lóží, se nádherně rozklenula nad dómem sv. Petra.“

Duch pochyb a revoluce po II. Vatikánu zahřáli u srdce francouzského zednáře Jacquea Mitteranda, který pochvalně napsal:

„Něco se v církvi změnilo a odpovědi papeže na zásadní otázky, jako celibát kněží a kontrola početí jsou bouřlivě diskutovány v samotné církvi; výraz svrchovaný Pontifex je zpochybňován biskupy, kněžími, věřícími. Pro zednáře je ale člověk, který zpochybňuje dogma, již zednářem bez zástěry.“

Marcel Prelot, senátor oblasti Doubs ve Francii, jde v popisu událostí ještě dál:

„Už celé století a půl bezúspěšně zápasíme, aby naše názory převládaly v církvi. Konečně přišel II. Vatikán a my jsme zvítězili. Od této doby návrhy a principy liberálního katolicismu byly definitivně přijaty Svatou církví.“

Tento Prelotův citát zasluhuje vysvětlení, protože my katolíci musíme činit rozdíl mezi církví a duchovními. Přes všechna tvrzení zednářů je nemožné, aby věroučné omyly byly definitivně a oficiálně přijaty katolickou církví.

Církev, Mystické Tělo Kristovo, nemůže upadnout do omylu. Náš Pán slíbil, že „brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat. 16,18). To ale neznamená, že duchovní, dokonce i na té nejvyšší úrovni, nemohou být nakaženi liberálním duchem doby a podporovat ideje a praktiky, které jsou v rozporu s církevním magisteriem.[2]

 

Odklon od minulosti

Konzervativci, kteří popírají, že některé body II. Vatikánu znamenají rozchod s tradicí církve a s minulými prohlášeními magisteria, přinejmenším svou dvojznačností, nejasností a opomenutím, chybují tím, že nenaslouchají koncilním rozvracečům a propagátorům těchto myšlenek, kteří to sami bezostyšně přiznávají.

Yves Congar, jeden z tvůrců reformy, s tichým uspokojením konstatoval, že „církev pokojně prodělala svou Říjnovou revoluci.“

Stejný otec Yves Congar řekl, že Deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae) stojí v protikladu k Sylabu papeže Pia IX. O druhém článku této deklarace prohlásil:

„Nelze popřít, že tento text říká fakticky něco jiného nežli Sylabus z roku 1864 a je přímo v rozporu s body 15 a 77-79 tohoto dokumentu.“

Konečně před několika lety dokonce i kardinál Ratzinger, zřejmě klidný a nevzrušený tímto přiznáním, napsal, že na dokument II. Vatikánu Gaudium et spes pohlíží jako na „Antiisyllabus“. Uvedl:

„Kdybych měl nabídnout analýzu textu (Gaudium et spes) jako celku, můžeme říci, že (ve spojitosti s textem o náboženské svobodě a světových náboženstvích) se jedná o revizi Sylabu Pia IX., o jistý druh protisylabu… Ještě bychom měli říci, že tento text slouží jako protisylabus a jako takový reprezentuje na straně církve pokus o oficiální usmíření s novou dobou počínající rokem 1789.“

Nová éra zavedená v roce 1789 znamená povýšení „lidských práv“ nad práva Boha.

Vpravdě, tento komentář kardinála Ratzingera je zneklidňující, zvláště když přichází od muže, který je nyní jakožto vedoucí Posvátné kongregace pro nauku víry zodpovědný za ochranu čistoty katolické doktríny. Ale můžeme také citovat podobný komentář koncilního otce, progresivního kardinála Suenense, který mluvil o tom, že „starý režim“ už skončil. Tato slova mají chválit koncil a jsou velice výmluvná, velice mrazivá a hodná odsouzení. Suenens prohlásil: „II. vatikánský koncil je Francouzskou revolucí v církvi.“

 

Status dokumentů II. Vatikánu

Již léta někteří katolíci žijí v chybném přesvědčení, že musí přijmout pastorační koncil II. Vatikán se stejnou vahou jako koncil dogmatický. To však není pravda.

Koncilní otcové o II. Vatikánu opakovaně referovali jako o pastoračním koncilu, tedy koncilu, který se nezabýval definováním víry, ale její implementací (realizací).

Skutečnost, že II. Vatikán není tak důležitý jako dogmatický koncil, je potvrzena svědectvím církevního otce biskupa Thomase Morrise, jehož závěť byla na jeho žádost rozpečetěna až posmrtně.

„Ulehčilo se mi, když nám bylo řečeno, že tento koncil nebyl zaměřen na definování nebo určení konečných závěrů ohledně doktríny katolické církve, protože věroučné závěry musí být formulovány velice opatrně a já považuji koncilní dokumenty za předběžné a podléhající revizi.“

V závěru II. Vatikánu žádali biskupové generálního koncilního sekretáře, arcibiskupa Pericle Feliciho, o to, co teologové nazývají „teologickou nótou“ koncilu, tj. jaká je doktrinální hodnota učení II. Vatikánu. Felici odpověděl:

„Musíme rozlišovat podle návrhů a kapitol vše to, co již bylo námětem dogmatických definicí v minulosti. Co se týče prohlášení, která mají původní ráz, zde musíme zachovat jistý odstup.“

Pavel VI. po ukončení II. Vatikánu prohlásil:

Někteří se ptají, jakou autoritu a důležitost, jakou teologickou kvalifikaci zamýšlel koncil udělit tomuto učení, když je známo, že neustanovil neomylností církevního magisteria žádné dogmatické definice. Odpověď je známa všem, kteří si pamatuji koncilní deklaraci z 6. března 1964, zopakovanou 16. listopadu 1964: Svým pastoračním charakterem se koncil vyhnul prohlášení, které by mělo výjimečný dogmatický neomylný ráz…“

Jinými slovy, v protikladu k dogmatickému koncilu II. Vatikán nežádal bezvýhradný souhlas víry.

Upovídaná a dvojznačná prohlášení nejsou na stejné úrovni s dogmatickými definicemi. Proto novoty II. Vatikánu nejsou pro věřící bezprostředně závazné. Katolíci mohou mít výhrady a dokonce mohou odporovat učení tohoto koncilu, tam kde se rozchází se staletým učením magisteria.

 

Revoluce v tiáře a pluviálu

Revoluce po II. Vatikánu jeví všechny známky naplnění plánu Permanentních instrukcí Alta Vendita a předpovědí kanovníka Roca.

1) Jsme svědky celosvětové změny v katolické církvi, změny v souladu s principy moderního světa.

2) Zastánci i odpůrci II. Vatikánu se shodují v tom, že určitá doktrinální orientace z doby koncilu i po něm znamená rozchod s minulostí.

3) Zednáři sami se radují, že se jejich myšlenky díky koncilu „nádherně rozklenuly nad dómem sv. Petra“.

 

Utrpení církve

Proto utrpení, kterým naše katolická církev nyní prochází, není žádnou velkou záhadou. Svým lehkomyslným ignorováním minulých papežů naši dnešní církevní představitelé vystavěli kompromisní stavbu, která se sama o sobě rozpadá. Přestože papež Pavel VI. lamentoval nad sebedestrukcí církve, sám trval na tom, aby katastrofální aggiornamento, zodpovědné za tuto sebedestrukci, pokračovalo „plnou parou“ vpřed.

Ve světle takového „ďábelského zmatení“ (termín, který použila sestra Lucie z Fatimy, aby popsala mysl mnohých v současné hierarchii) je jediným řešením pro všechny zodpovědné katolíky:

1) mnoho se modlit, zvláště růženec,

2) učit se žít podle tradičního učení a morálky katolické církve, obsažené v publikacích před II. Vatikánem,

3) přilnout k tradiční latinské mši, kde je katolická víra a zbožnost vyjádřená v celé plnosti a neovlivněná dnešním ekumenismem,

4) odporovat celou svojí duší pokoncilním liberálním trendům, které pustoší Mystické Tělo Kristovo,

5) poučovat druhé s láskou o tradici a víře, varovat je před omyly dneška,

6) modlit se, aby se duchovní zdraví a soudnost vrátily dostatečnému počtu hierarchů,

7) začít silně důvěřovat Panně Marii a její mocí přivést církevní představitele zpět ke katolické tradici,

8) nikdy nedělat žádné kompromisy

 

Pouze ona vám může pomoci

Protože tento přítomný zápas je ve své podstatě nadpřirozený boj, nesmíme ignorovat nadpřirozenou pomoc, která nám byla dána ve Fatimě r. 1917. Všichni znepokojení katolíci by měli věrně plnit přání Panny Marie Fatimské, zvláště se modlit a pracovat pro zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. To bude klíčem ke zničení „omylů Ruska“, nejenom v Rusku, ale po celém světě i v samotné církvi. Protože při slíbeném vítězství Neposkvrněného Srdce budou všichni nekající se agenti liberalismu, modemismu a naturalismu spolu s principy tohoto světa shromážděni na velkém ekumenickém shromáždění, aby jim byla rozdrcena hlava patou Nebeské Královny.

 

Dodatek

Nenávist zednářů ke katolické církvi

Tím největším nedostatkem při diskutování otázek jako v případě Alta Vendita je, že mnozí lidé, včetně katolíků, odmítají věřit, že zednáři skutečně nenávidí katolickou církev natolik, že proti ní neváhají vést tvrdou válku a sofistikovanou kampaň.

Máme ale důkazy jak v katolických, tak i zednářských dokumentech, o nenávisti zednářů ke katolicismu a jejich snahách o zničení církve.

V době Francouzské revoluce bylo zednářským bojovým sloganem „Svržení trůnů a oltářů“ - tj. monarchií a katolicismu. Na konci 18. století bývalý zednář abbé Augustine Barruel napsal: „Cílem jejich konspirace je svržení každého oltáře, kde je uctíván Kristus.

Nejdramatičtější příklad nenávisti zednářů ke Kristu a Jeho církvi se nachází v deklaraci mezinárodního kongresu, který se konal roku 1868 v Ženevě a který je také uveden ve vynikající knize Msgre. Dillona Grand Orient Freemasonry Unmasked (Zednářstvo Grand Orientu odhaleno). Část této deklarace z kongresu zní:

„Pryč s Bohem a Kristem! Pryč s despoty nebe a země. Smrt kněžím! Takové je motto našeho skvělého tažení.“

 

Papežové proti pohanům

Velcí a ostražití papežové konce 18. století, století 19. a první poloviny 20. století neustále alarmovali proti tajným společnostem, jejich liberálním principům a jejich nenávisti ke křesťanství. Otec E. Cahill SJ Ve své knize Freemasonry and the Anti-Christian Movement píše:

„Papežská odsouzení zednářstva jsou tak přísná a vyčerpávající, že jsou naprosto unikátní v historii církevní legislativy. Během posledních dvou století bylo zednářstvo výslovně dáno do klatby aspoň deseti různými papeži a odsouzeno přímo a nepřímo téměř každým papežem, který seděl na Petrově stolci... Papežové odsuzují zednáře pro jejich okultní kriminální činnost, jejich hanebné skutky, jejich uctívání samotného Satana (toto nařčení je zaznamenáno v některých papežských dokumentech), jejich ohavnosti, rouhání, svatokrádeže a ty nejodpornější hereze minulých dob, jejich systematické praktikování vražd, jejich zrady států, jejich anarchistické a revoluční principy, jejich korumpování a zrůdné ničení mysli mládeže. Hanebným pokrytectvím a lží zednáři maskují svoji zlomyslnost a špatnost pod zástěrkou bezúhonnosti a slušnosti, zatímco ve skutečnosti jsou pravou „Satanovou synagogou“, jejímž přímým cílem a snahou je úplné zničení křesťanství.“

 

Papež Lev XIII.

Ze všech papežských dokumentů o zednářích stojí na předním místě svojí silou a pronikavostí encyklika papeže Lva XIII. Humanum genus (1884). Úplnější a údernější popsání a odsouzení zla a omylů zednářů nelze najít v žádném jiném magisteriálním prohlášení. Papež v této encyklice znovu a znovu zdůrazňuje, že cílem zednářů není nic menšího, než totální zničení církve a křesťanství. Píše:

„Již vůbec neskrývají svých úmyslů a v nejvyšší opovážlivosti povstávají proti Božímu Majestátu, Církvi svaté veřejně a otevřeně chystají záhubu, a to s tím cílem, aby úplně oloupili, kdyby to bylo možné, křesťanské národy o dobrodiní, vykoupená Ježíšem Kristem, Spasitelem světa.“.

Papež Lev XIII. vysvětluje, že jelikož je zednářství založené na naturalismu, je ve své podstatě protikřesťanské. Naturalismus hlásá, že lidská přirozenost a lidské myšlení je nejvyšší a že neexistují žádné pravdy zjevené Bohem, kterým jsou lidé povinni věřit.

Naturalisté popírají autoritu katolické církve jako Boží hlas na zemi a proto „se proti církvi obrací největší hněv a nápor protivníků (zednářů)“. Papež Lev XIII. referuje o svědectví „zasvěcených lidí“ minulosti a hlavně přítomnosti, kteří o zednářích prohlásili, že „s nesmiřitelnými projevy nepřátelství stíhají co nejtvrději vše katolické a že nespočinou dříve, dokud neuvidí v troskách vše, co římští papežové ustanovili na poli náboženském“.

Dále připomíná, že zednáři považují za zákonné útočit beztrestně na samotné základy katolické víry, slovy, písmem i výchovou. Papež Lev XIII. vysvětlil, že jejich nejsilnější zbraní v boji proti církvi je podpora náboženského indiferentismu, myšlenka, že je lhostejné k jakému náboženství člověk patří. Toto podkopává všechna náboženství, ale zvláště katolicismus, protože pouze katolická církev pevně učí (a demonstruje), že je jediným pravým náboženstvím ustanoveným Bohem.

Sami zednáři se vychloubají, že byli hnací silou v pozadí Deklarace lidských práv a Francouzské revoluce. Jejich záměrem je vyjmout civilizaci z jejích křesťanských základů a postavit ji na naturalismu, v němž není místo pro Boha. Byl to tento perverzní cíl, který měl papež Lev XIII. namysli, když prohlásil: „Chtít ze světa sprovodit náboženství a Církev, kterou Bůh založil sám a k nesmrtelnosti ji ostříhá, chtít po osmnácti stoletích znovu přivolat pohanské mravy a zřízení, to je znamení velkorysé hlouposti a nanejvýš opovážlivé bezbožnosti.“

Proto ti, kteří odmítají věřit, že zednářství pracuje na zničení církve, tak činí proto, protože tomu věřit nechtějí. Papežové i sami zednáři nabízejí dostatečné důkazy o zednářské nenávisti a jejich otevřené válce proti katolické církvi.

 

 

The Permanent Instruction of the Alta Vendita, TAN Books and Publishers, INC., Rockford 1999

Překlad Jaromír Fuchs


[1]Tuto taktiku přiznal liberální peritus otec Edward Schillebeeckx OP, když prohlásil: „Vyjádříme to diplomatickým způsobem, ale po koncilu učiníme předpokládané závěry.“ (De Bauzin, č. 16, rok 1965)

[2]Velký teolog kardinál Juan de Torquemada (1388-1468) učí, že i papež může konat proti zvyklostem církve, přičemž cituje papeže Inocence III.: „Proto papež Inocenc III. prohlásil (De Consuetudine), že je nutné papeže poslouchat ve všech věcech, jestliže nejedná proti všeobecným zvyklostem církve, avšak jedná-li proti všeobecným zvyklostem církve, neměl by být následován.“

http://katolikrevue.ath.cx
12236 čtenářů
Sdílet
facebook icon
twiiter icon
googleplus icon