Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Jiní, kteří hovořili na „Virtuální konferenci o ženských a genderových studiích“, tvrdili, že bílí učitelé by měli učit na bílých školách a černí učitelé by měli učit na černých školách. Nedávno se to, co se dnes představuje jako „antirasismus“, považovalo za rasistickou segregaci.
Johančina cesta byla cestou oběti. Zcela se oddala svému poslání. Její příklad byl aktuální vždycky - dnes ale snad ještě více: Dělat to, k čemu jsme každý povolán ve společnosti odpadající od Boha. Od jednoduchých po velké úkoly, bez ohledu na nepřízeň okolí. Od rodiny po záchranu národa - i ve zdánlivě beznadějných situacích, jakou je třeba současný pád do levicového, multikulturního a duhového digitálního otroctví urychlený koronavirovou operací.
Ako vidno, celý Marcuseho projekt, sociálna deštrukcia, žonglovanie a podvádzanie s toleranciou a nakoniec „pomoc“ menšinám, majú všetky jeden cieľ: zvrhnutie demokracie a nastolenie totalitnej diktatúry „inteligentných ľudí“ – nových boľševikov podobných Marcusemu. A keďže vidíme, že tento plán sa realizuje, môžeme očakávať takéto finále. Ak ho dopustíme.
Ze všech národů mají nejhorší vyhlídky bílé etnické skupiny západního světa. Důvodem je, že bílí lidé ztratili důvěru bšhem desítek let indoktrinace proti sobě bílými intelektuály a židovskými kulturními marxisty. V současné době vlády v USA, Kanadě, Velké Británii a západní Evropě dávají přednost barevným lidem, včetně nelegálních přistěhovalců, před domorodými bílými etnikami. Již v 70. letech Jean Raspail viděl pokles důvěry bílých a jeho důsledky popsal ve svém románu Tábor svatých. Román tak správně popisuje naši dobu, že je román v zásadě zakázán pro veřejnou diskusí a probíhá démonizace Raspaila.
Zpráva o sebedestrukci Západu není poplašná zpráva. Má základ v krizové realitě, kterou kniha dobře popisuje. Krizovou realitu spíše cítíme, než vidíme. Při letmém pohledu na život lidí žádná sebedestrukce není zřetelná. Západní společnost je materiálně vyspělá na úrovni, na jaké ještě nikdy nebyla, mající sice nějaké nedostatky, ale viditelné krizové stavy přináší teprve koronavirus, který spíše upozornil na zranitelnost, než že by způsobil vyloženou zkázu.
Benjamin Kuras ukazuje ještě jeden aspekt tohoto rozpadu. Ztrácejí se vztahy. S někým jste se léta znal a přátelil, vypili jste spolu nejednu lahev, máte za sebou bouřlivé debaty… a najednou začíná být chladnější, až jednoho dne s vámi mluví naprosto odcizeně. Stal se služebníkem nové moci, a vy – volič Trumpa – jste pro něj třídní nebo rasový nepřítel. Kuras s bolestí popisuje několik takových vztahů. Někdy se podařilo udržet aspoň formální známost, někdy ani to ne.
Doufejme tedy, že to bude vyjasněno, možná brzy; Doufám že brzy. Pravděpodobně to ale projde procesem - právním procesem. A jak víte, získal jsem určité státy a on tvrdí, že získal určité státy. Můžeme si tedy oba nárokovat určité státy, ale nakonec mám pocit, že budou muset vládnout soudci. Ale bylo tam hodně lumpáren a my to v naší zemi nemůžeme dopustit.
Ve Spojených státech se sochy stále boří, a školy a univerzity učí bílé Američany, že jsou rasisté a musí nést odpovědnost za hříchy otců zakladatelů a jejich práci - ústavu USA. Pokud Trump prohraje volby s gangsterem a protibělošským rasistou, Amerika skončila
Podobně by měla fungovat i architektura a sakrální umění. Je mnoho chrámů, které jsou díly hluboké víry a schopné dávat ji lidem, kteří je navštěvují. Jiné jsou chladné a bez duše. Je možné, že v nich byla použita důmyslná či inovativní technická řešení. Kdyby se však z nich odstranilo těch pár náboženských prvků, nikoho by nenapadlo, že jsou to chrámy. Přinejmenším ještě donedávna by to nikoho nebylo napadlo, protože - bohužel - jsme si mezitím stihli zvyknout na sakrální nevzhlednost.
Maďarský premiér Viktor Orbán se ve svém článku pro Magyar Nemzet naprosto trefně postavil proti diktátu Evropské unie, proti diktátu liberálů a globalistů. „Občané evropských národů brzy zjistili, že dnešní instituce Evropské unie neslouží jim, ale zájmům George Sorose a podobné sorty. Nejsou připraveni polknout bruselský výmysl, že důvodem, proč se finanční spekulant obohacující se ruinováním ostatních potuluje po bruselských chodbách, je to, že nezištně nabízí pomoc Evropě,“ uvedl Orbán.
Jak to vypadá na konci civilizace, nám objasňuje Benjamin Kuras ve své shora uvedené knize. Vyčerpávajícím způsobem jsou popsány téměř všechny zhoubné jevy. Dlouho jsem přemýšlel jak vypsat všechny nepříznivé a krizové jevy a určit které jsou ty opravdu zhoubné.
„Západ ztratil svou přitažlivost ... Ve svých útocích se liberálové zaměřují právě na to, co je pro nás nejdůležitější, na základní kámen politického řádu, o který usilujeme, na základní hodnoty jako národ, rodina a náboženská tradice ... Byla nám vnucena doktrína, že demokracie může být pouze liberální. Liberální demokracie může přinést chaos a kolaps, víc škody než užitku – to je jeden z důvodů, proč fandíme dalšímu vítězství Donalda Trumpa.“
Maďarský premiér Viktor Orbán nedávno prohlásil, že středoevropské národy by se měly semknout, aby zachovaly své křesťanské kořeny v době, kdy západní Evropa experimentuje s homosexuálními rodinami, přistěhovalectvím a ateismem. Orbán má naprostou pravdu. Musíme bránit naši křesťanskou civilizaci a suverenitu našich národů! „Západní Evropa se vzdala křesťanské Evropy a namísto toho experimentuje s bezbožným vesmírem, duhovými rodinami, migrací a otevřenými společnostmi,“ řekl premiér také podle agentury Reuters.
Ve 21. století Jan Sobieski stále ještě nemá pomník ve Vídni. Když se v minulých letech někteří Rakušané pokusili třeba jen připomenout památku bitvy, nejdůležitější v dějinách města, rakouský korporátní tisk je nazval fašisty. Na Kahlenbergu, odkud útok křesťanů začal, je jen v zemi zabudovaná kamenná deska s neutrálním nápisem. Vatikán uzavřel s Rakouskem a Vídní v roce 1983 smlouvu o postavení památníku Sobieskimu v centru Vídně. Rakousko a Vídeň dosud smlouvu neplní.
Milí přátelé, toto je nové ohrožení křesťanské civilizace, vážnější než bylo v r. 1683. Bojujeme tak jako tenkrát s mnohonásobnou přesilou, ne fyzicky, ale duchovně. Proti nové neomarxistické totalitě zdánlivě nemáme šanci. Ale nejsem pesimistou. Obránci Vídně před 350 lety ji také neměli – a přece zvítězili! Uchýlili se k modlitbě, konkrétně k modlitbě vůči té, která tenkrát zasáhla rozhodujícím způsobem ve prospěch obránců dobrého díla: Panně Marii.
643 článků (43 stránek)