Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Jak milé je Ježíši Kristu, přemítáme-li často o jeho utrpení a hanebné smrti, kterou pro nás podstoupil, lze dobře seznat z toho, že k tomu samému ustanovil Nejsvětější Svátost oltářní, aby v nás žila vzpomínka na jeho lásku, jíž nás zahrnul obětovav sebe sama na kříži pro naši spásu. Nezapomínejme, že když večer před svou smrtí ustanovil tuto svátost lásky a rozdával tělo své učedníkům, pravil jim, a skrze ně nám všem, abychom přistupujíce ke svatému přijímání měli na paměti, jak veliké věci pro nás vytrpěl: „Kdykoliv totiž budete jísti tento chléb a píti kalich, smrt Páně budete zvěstovati.“
Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor 15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy.
Nakonec 17. ledna vyhlásil také Národní den posvátnosti lidského života (22. ledna), aby podpořil to, co vysvětlila Matka Tereza z Kalkaty, že dokud nepřestanou potraty, nebude mezi lidmi nikdy existovat mír. Trump řekl, a to s důrazem, že pouze „pokud se s každým člověkem zachází jako s milovaným Božím dítětem, mohou lidé plně využít svůj potenciál, mohou komunity vzkvétat a Amerika bude místem naděje a svobody“.
Ano, Bůh skutečně odpouští každému, jeho milosrdenství je opravdu bezedné, jenže pouze pro toho, kdo svých hříchů lituje a má vůli (odhodlání) v nich nepokračovat. Kdo v hříchu setrvává a přesto spoléhá na Boží milosrdenství, ten se dopouští urážky Boha, rouhá se mu a plivá na jeho strašlivé umučení pro naši spásu.
Cui bono? Pokaždé, když další papežská inovace zpochybní nauku Církve, jsou někteří věrní katolíci šokováni a zděšeni, zatímco jiní se horečně snaží nejnovější výrok smířit s trvalým magisteriem. A radikálové v Církvi, kteří pevné dogma zvrátit skutečně chtějí, si radostně mnou ruce a chápou se další příležitosti.
Všetky služby u oltára, na ktorom je nekrvavým spôsobom sprítomňovaná Kristova obeť na kríži, sú totiž podstatným spôsobom späté so sviatostným kňazstvom. Aj preto cirkevný koncil v Laodicei v roku 365 v kánone 44 stanovil, že „ženy nemajú pristupovať k oltáru“. Miništrantská prax pomáha služobníkom pri oltári rozpoznať, či sú Bohom povolaní ku kňazskému povolaniu, ktoré je ženám z princípu zakázané. Nie preto, žeby ženy boli v Božích očiach menejcenné, ale preto, že Boh sa stal nielen človekom, ale aj mužom.
To, čeho jsme svědky, představuje podle mého názoru obecný pokus o založení království antikrista, které bude předcházet vystoupení Falešného proroka, předchůdce toho, kdo zahájí konečné pronásledování církve před definitivním a drtivým vítězstvím našeho Pána.
„Symbolická prázdnota“ papežského oltáře není jen varováním pro ty, kteří předstírají, že nevidí skandály tohoto „papežství“. Je to i způsob, jaký si Bergoglio přeje, abychom si zvykli brát na vědomí podstatnou změnu v pojetí papežství v samotné církvi; máme v něm vidět nikoliv posledního z dlouhé řady římských papežů, kterým Kristus nařídil pást své ovce a své beránky, ale první hlavu filantropické nadnárodní společnosti, která si uzurpuje jméno „katolická církev“ jen proto, že mu to umožňuje kochat se z falešné prestiže a autority, jaké není rovno dokonce ani v dobách obecné náboženské krize.
Vánoce se naprosto nehodí do moderního světa. Předpokládají možnost, že rodiny jsou pospolu nebo se sejdou, ba dokonce, že muži a ženy, kteří se vzájemně vyvolili, budou spolu normálně mluvit. A tak tisíce mladých dobrodružných duchů, připravených čelit realitě lidského života a setkávat se s nejrůznějšími muži a ženami takovými, jací skutečně jsou, připravených letět na konec světa a tolerovat extravagantní či nepodstatné kvality kanibalů nebo satanistů, jsou bez milosti nuceni přetrpět hodinu – někdy dokonce dvě hodiny – ve společnosti strejčka George nebo tetičky z Cheltenhamu, které zrovna moc nemusejí.
Očekávání pravdivého Boha je však něčím úplně jiným: jde o Boha v jeslích, Boha ztotožňujícího se s každým z nás a působícím naši proměnu tak, abychom byli schopni věčného života spolu s ním v nebi.
Takové čekání se nikdy nemine účinkem. S touto radostnou jistotou proto prožijme advent, dobu čekání na opravdový vstup Boha do lidských dějin a spolu s tím i do naší duše a našeho osobního života.
Scénáře, které formuloval Pew, i když jsou pravděpodobné, mohou obsahovat také cifry podhodnocené. Německá islámská konference publikovala 2012 raport, který uvádí, že muslimů v zemi je 7%, tj. 5,6 mil. Tyto údaje by mohly být realističtější. Berou v úvahu také konverze. Každý rok tisíce Němců znechucených křesťanstvím se rozhodnou pro islám a tyto počty jsou zajímavé pro islámské organizace, ale ignorované federálními úřady. Konvertovaných muslimů by mohlo být kolem 100 tis.
Podíváme-li se na kříž, vidíme strašlivý, hrozný Boží soud nad tímto hříšným světem. Bůh musel nechat takto zemřít svého Syna: co to vypovídá o tomto světě, o vás i o mně? Zřejmá odpověď je značně neveselá. Nejhlubší odpovědí na tuto otázku je však Láska. Ale ne laciná láska, jak by si svět přál, abychom věřili, láska definovaná jako to, co chci dělat, nezávisle na Božích zákonech, jako převrácení reality v perverzi, falešná láska odsouzená k peklu, jak to viděl Dante, jak nám říkal Kristus, jak psal svatý Pavel, odsouzená k smrti, protože je protikladem Lásky.
Jsem rád, že kardinál Dominik Duka se vyjádřil kriticky na adresu islámu a varuje v tomto směru i před podobnými věcmi jako hnutí SPD. Útoky teroristů hrozí podle něj i u nás a musíme bránit naší civilizaci. „Čtrnáct století islámu je historií mnohdy dost tvrdých zápasů, vzpomeňme na usilovné dobývání Evropy, zastavené nejprve na Západě Karlem Martelem, později na Východě Janem Sobieským při obraně Vídně a maltézskými rytíři na jihu při obraně Rhodu a Malty. Islámu je určitá výbojnost daná, ze 114 súr jsou dobré dvě desítky z nich vysoce netolerantní až militantní. I papež František v jednom rozhovoru pro La Croix připustil, že některé násilné tendence z islámu vycházejí. S bagatelizováním islámského násilí na několik vyšinutých jedinců bych tedy byl opravdu velmi opatrný,“ říká kardinál Duka.
On opravdu přijde. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, druhá Božská Osoba, Bohočlověk. Nepřijde žádná Pachamama, pohanská bohyně zvaná Matka země. Nepřijdou ani žádní její duchové, pro něž počítají v projektu jednoho katolického (!) chrámu, který má být v Brazílii postaven, s otvory ve stropu, aby prý tudy mohli vstoupit. Nepřijdou žádní pohanští bohové, o nichž píše svatý Pavel, že jsou to démoni (1 Kor 10,20). Nepřijde Mohamed se svojí lákavou nabídkou ráje připomínajícího hampejz s neřestnými orgiemi, nepřijde ani Buddha slibující reinkarnaci a posléze nirvánu čili zánik, nicotu.
V čem tedy spočívá dědictví Bílé hory? V první řadě nás odřízla od severoněmecké a skandinávské kultury a přimkla ke kultuře jihoněmecké a románsko-středomořské. Ukončila pokus o stavovský stát, který se sice navenek inspiroval holandským a švýcarským vzorem, avšak daleko více připomínal polskou praxi, která vedla do záhuby – vnitřně rozleptaný polský stát se nakonec stal kořistí sousedů. Ukončila nábožensko-politickou roztříštěnost, kdy jedna frakce hledala oporu v Drážďanech, druhá v Heidelbergu a třetí ve Vídni, a tím činily z vnitřních českých sporů ke škodě celé země nosič velkých zahraničních konfliktů.
Připomínáme si 400 let od Bílé hory (8. listopadu 1620), která je tragickým milníkem našich dějin. Je pro nás poučením v tom, co se stane, když je národ nesvorný, nedovede se dohodnout a nechá do svých konfliktů vstoupit cizince a cizí mocnosti. Dostali jsme se do vleku cizích zájmů – na jedné straně protestantských Němců v Římsko-německé říši a na druhé straně rakouských katolických Němců a Bavorů, kteří byli loajální římskému císaři. Náboženskou netoleranci a útisk praktikovaly obě dvě válečné strany. Na obou stranách bojovaly cizí žoldácké jednotky a mnohdy odnárodněná a zněmčelá šlechta.
1441 článků (97 stránek)