Báchorky pro děti, tak jako kdysi,
hadi se vysvlékli, teď jsou z nich krysy.
Ve jménu lásky a humanity,
vedou nás do nové totality.
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
Boj teprve nám nastává.
I fell into the burning ring of fire
and it burns, burns, burns like my desire.
Feeling lost
in the firing frost.
Lost in the ocean of Your eyes.
And my boiling heart of emotions never dies.
A krev Spasitele teče do kalicha
a bolest těla jeho hříchem mým se zalyká.
Sejme někdy z duše mé hřeby?
Po vzoru Ladislava Jakla, který přebásnil píseň Visacího zámku Známka punku, jsem se rozhodl přebásnit jinou píseň této punkové legendy.
Jakákoli podobnost s Václavem Moravcem je čistě náhodná. "Moravcem" je zde míněna "ideální" typizovaná postava podobně jako Petr Průša v případě skupiny Hagen Baden.
Landovi by bylo stydno
mluvit pravdu pravdoucí.
Rád mělť pohodu a klidno,
pravda není žádoucí.
Každý kmotr uzná,
že je Jarda buzna.
Čásenští a Kmenti
model na dementi.
Taky Míša Viewegh
prznič malých dívek.
Pamflety si píšou,
zadnice si lížou.
Vše vadne, vše chřadne
jak pohyby ňader
tvých,
jež bývaly tak ladné,
i na tváři tvé skomírající smích
i slova mřící modliteb tvých nedělních...
Dech večera podzimního vypařil se hned.
Jak těch posledních pár let.
Jak příchod noci za šera...
Falešný prorok vodu kalí
mnoho má kumplů devótních
všichni jsme příští pozůstalí
v osvíceneckých pochodních.
Vstávej! Rytíři už jsi dlouho spal. Přišel čas abys osedlal.
Schází nám král.
Místo toho aby byla hodná, bere lůza mačety a sbírá skalpy.
A než by se navodila diskuze plodná, aby ses bál vyslovit BílýAlpy.
Správný názor zase předepíše říše, donutí nás tančit i s trním v zadku.
Učíme se opětovně křičet tiše, fízlové už bydlí přímo ve sluchátku.
Ty jsi můj král a já poklekám!
Ty, jehož slzy z našich utrpení kanou, který chráníš nás srdcem i mečem.
Ty, kdo nás provede slavobránou, obrní naše duše proti zlým řečem.
Kde jsi Ty, kdo zas všem našim mužům, bude stát za to, aby svůj život dali.
Koho chci následovat dokud můžu cestou k naději. Kde jsi můj králi?
Už je to rok a den,
co poprvé jsem tě políbil.
Vše zdálo se jak krásný sen,
když své srdce jsem ti zaslíbil.
Dny s tebou světlejší se zdály
a ledy smutku hřejivým tvým smíchem tály.
Zmatení jazyků,
vládne mezi lidmi neporozumění.
Propasti mlčení
v uspávajícím křiku,
v ohlušujícím tichu.
Pláč za maskou smíchu.
Ztracené generace, žádná budoucnost.
Mrtva je odvaha, čest, cit a ctnost.
Vládne jen tupá lhostejnost.
Tečou kapky po lících.
Je to rosa slz nebo déšť odrážející se v zachmuřených měsících?
Ne, to venku prší a slzy zanechávají stopu slanou
a mé oči po těch tvých planou,
láskou nepěstěnou ,
trnovou a drsnou růží planou,
však z hloubi srdce odevzdanou.